DomovPredajSlužbyAkciePrenájom priestorovPožičovňaAKTUALITYMotošportMédiaDiskusieKontakt
Motošport > Africa Eco Race 2018 > Report od Zuzky

Africa Eco Race 2018

Aktuality

 Africa Eco Race 2018 – Zuza
 
26.12.2017 – úterý – odjezd z Čech na Slovensko
Rok se s roke sešel a zase je tu stejná situace. Je 2. Vánoční svátek a já už sedím ve vlaku a vydávám se na cestu na Slovensko – do Považské Bystrice, kde už na mě čeká Jančí. Už to je po 4. kdy v tyto Vánoční svátky odjíždím pryč, rovnou do Afriky. Nikdy mě nic podobného ani nenapadlo, že bych Vánoční svátky, Nový rok a polovinu ledna strávila takto, dokud jsme se tedy neseznámili s Jančím. S ním se člověk opravdu nikdy nenudí. Ba naopak.
Letos v září mi Jančí volal, že pujde do Čěch na svatbu a zda-li se nepřipojím. Bohužel jsem v tomto termínu měla závody cross country v Uštěku, tak jsem musela odmítnout. To jsem ale otočila v pozvánku na naše závody do Čech. Jančí to vše promyslel a nakonec se to dalo vše zkloubit. Ještě přijel o den dříve a mohli jsme se vydat i na výlet na Kokořín. Když už jsme se vraceli domu, tak jsme se stavili na oběd. Myslela jsem, že to bude normální oběd, ale Jančí se mě zde zeptal, zda-li bych chtěla být opět jako jeho doprovod na AER 2018. Samozřejmě jsme nemohla nesouhlasit. AER je něco tak úžasného a opravdu je mi neskutečnou ctí, že tu mužu být s jezdcem jako je Jančí a celým Slovakia Rally teamem. Dá se tak nějak říci, že téměř na necelý měsíc v roce měním Českou národnost za Slovenskou. Poté jsme se s Jančím ještě potkali na dalším enduru u nás Čechách ve Mšeně a zakončili jsme to tou Gelnicí. Pak už jsme vše řešili po telefonu. Byli tu i menší komplikace se zdravotním stavem, ale Jančí vše nakonec zvládl na výbornou a mohli jsme vyrazit..
Cesta vlakem trvala cca 5,5 hodin. Vlak byl prázný, tak jsem měla klid na psaní posledních seznamu co bude třeba dobalit. Jančí mě na nádraží čekal s otevřenou náručí. Jeli jsme rovnou na večeři, na kterou pozval ještě své přátelé. Byla to taková malička rozlučka. Celkem brzy jsme ale museli vyrazit na Jančího firmu, abychom mohli ješte balit. Brzy ráno se již vydáváme na cestu.
 
27.12.2017 – středa – odjezd ze Slovenska
Dnešní sraz byl plánovaný na 8hod u Jančího na firmě. My s Jančím jsme tu byli již o chvilku dříve a měli jsme ještě trochu času na připravu posledních věcí, než dorazí zbytek našeho teamu – Maťko s Peťkem a Jožkem. Kluci přijeli víceméně na slíbený čas. Začalo se tedy nakládat. Věcí bylo opravdu hodně. Dvě závodní motorky, další na náhradní díly, batožiny pro 2 jezdce a 3 doprovody. No nejdříve to vypdalo tak nějak všelijak, ale nakonec jsme se do Iveca vešli a naložili se všechny věci. Zprvu to tak ale nevydalo. Během pár hodin bylo vše pobalené, my jsme byli se všemi také již rozloučeni, tak se mohlo vyrazit. Ještě jsme tedy dlouho přemýšleli, zda-li máme všechny věci. Nakonec jsme usoudili, že pasy, peníze a doklady máme, tak by vše mělo být v pořádku. Tak jsme vyrazili. Dnes jsme měli za ukol dojet alespon do Itálie, tam se ubytovat a ráno pokračovat dále. Vše nám šlo podle plánu. Sem tam nějaká zastávka na občerstvení a protažení. Cesta uplynula opravdu moc rychle. S Jančím a Maťkem jsem se naposledy viděla v Gelnici na mistroství Evropy v enduru, ale zbytek teamu jsem neviděla od poslední Afriky, tak jsme si toho měli opravdu hodně co říci. Rok je přeci jen dlouhá doba. Najednou jsme byli v Itálili a zvolili jsme ten samý hotel, jako před rokem. Bylo to tam pěkné. Po ubytování jsme ještě tedy vyrazili do města na menší procházku a večeři a brzy se šlo na kutě, jelikož jsme byli všichni z té cesty unaveni. Zítra nás čeká další pořádný kus cesty.
 
28.12.2017 – čtvrtek – cesta do Mentonu
Ráno jsme potřebovali vyrazit co nejříve. Na snídani jsme měli sraz již v 7hod. Měli jsme před sebou ještě kolem 650km a chtěli jsme do bivaku dorazit brzy. Po cestě jsme ještě řešili ubytování, které budeme na následující 4 noce potřebovat. Bohužel jsme to nechali na poslední chvíli a všechny hotely v blízkosti bivaku byly již totálně obsazené. Nakonec jsme potvrdili hotel 4km od bivaku. Stejně tu máme k dispozici auto, tak je jedno jak daleko budeme. Cesta utekla dost rychle. Už si na to postupně zase zvykám, že celé dny prosedím v autě. Počasí už začíná být pomalu lepší, chvilkami i sluníčko vysvitlo a jakmile jsme dorazili do Mentonu, tak už bylo úplně slunečno. Poprvé jsme se mohli vysvléknout do triček a vykládat auto. Jančí s Maťkem ještě potřebovali mrknout na motorky. My jsme zatím vybalovali auto a rozmýšleli, jak budeme všechny věci pak skládat. Jančí si už vzpomněl na pár věcí, které zapomněl doma – stojánek pod motorku a výživu na etapy. Výživa se dá koupit ještě po cestě, ale se stojánkem to bude horší. Budeme si ho muset pujčovat od Maťa. Jinak motorky startovali, tak to bylo dobré znamení. Chvíli jsme v bivaku pobyli a pak jsme se vydali na cestu do hotelu. Motorky jsme již nenakládali. Jezdci na nic odjedou rovnou do hotelu, potřebují po cestě stejně natankovat. Než jsme dorazili k první pumpě, která byla vzdálená do 1km od bivaku Jančímu už benzin došel a musel chvili tlačit. Nakonec si to přečerpal z druhé nádrže, kde byla ještě nějaká decka benzinu a na pumpu nakonec dojel. Poté už zbývalo jet jen na hotel a měli jsme tak nějak pohodičku. U večeře jsme ještě rozmýšleli poslední potřebné věcii, které budou třeba na přejímky a mohlo se jít spát.
 
29.12.2017 – pátek – administrativní a technické přejímky
Ráno po probuzení na holetu v Mentoně jsme se museli co nejdříve vydat na snídani a následně do bivaku. Měli jsme poslední možnost pro kontrolu motorek a všeho potřebného. Dnes nás čekali technické a adinistrativní přejímky. V bivaku jsme se již sešli se spoustu známými. Bylo tu už vcelku dost lidí. Dokonce už i celá Tomečkova posádka čtyřech Tater byla na místě. Vloni to všechno bylo jen tak tak a skoro to vypadalo, že nestihnou ani start. Letos tedy vše s předstihem. Jančí s Maťem dorazili po ose, takže jsme motorky vykládat nemuseli – už jen zbývající věci, což bylo stejně plné auto. Pořád jsme chodili kolem motorek a přemýšleli, co by se ještě mělo nachystat či upravit. Jen jsme dolepily nálepky na motorku na propagaci Motorsport revue a zbytek tak nějak vypadalo v pořádku. Už jsem si na to celkem i zvykla, že některé věci se dají vyřešit v klidu už od začátku a nejsem nervozní z toho, že je vše ok a obávat se z toho, co nakonec přijde. V pruběhu dopoledne jsme museli jít pro nějaké komponenty k GPS a k iritracku. Byla zde potřeba doplatit nějaká depozita, ale pak nám byli přistroje předány a my jsme se mohlil namontovat ještě před přejímkami. Ušetřilo nám to dost času. Přejímky začali ve 14hod. My jsme tu již chviličku čekali a na řadu jsme šli jako první. Začalo se administrativou. Administrativa byla situovaná v místosti se stolečky postavenými do kruhu. U každého stolečku se řešilo něco jiného – licence, technické karty, GPS, iritracky, medical formuláře a spoustu dalších. Jakmile se všechno zvládlo, tak na konci byl potvrzený finální papír o ukončení a bylo pouhých 30min na to dojet na technickou. Ta sice byla nedaleko, ale chvilku to zabere, než se namontují všechny přístroje – my to už tedy měli předpřipravené, ale tak pro ostatní to mohlo být pěkné zdržení. Technická probíhala obdobným zpusobem. Jakmile bylo vše hotovo – a dokonce i tady nám všechno prošlo, tak jezdci měli hodinu a pul na to, aby odevzdali své stroje do Parc Ferme v Monaku. Jezdci se tedy vydali na cestu, my jsme sklidili zázemí a pak jsme se pro ně vydali. Přeci jen cesta autem trvala kolem pul hodky, tak pěšky jít nemohli. V Monaku jsme se dlouho nezdržovali, pouze jsme jezdce vyzvedli a jeli jsme zpátky. Byli jsme už hladný, tak jsme šli na večeři a pak byla menší teamova porada na pokoji. Nám s Jančím to nakonec nedalo a poté jsme se ještě vydali pěšky do bivaku, kde na nás čekal Motorsport revue team v čele s Prokopem a ještě modelářský team pro trucky z Čech. Bylo to fakt super se takhle potkat a pokecat. Zároveň i celkem dlouhá kondiční procházka – 8km nám jen prospělo.
 
30.12.2017 – sobota – volný den
Dnes jsme si mohli koneně mohli přispat. Ve finále nás vlastně skoro nic nečekalo a mohli jsme si v poklidu užít volného dne bez starostí. Máme po přejímkách, motorky jsou odevzdané v Parc Ferme, takže už jen tak nějak čekat na start. Odpočinek přišel vhod, jelikož za posledních pár dní jsme neustále byli někde na cestách. Maťo s Peťem a Jožkem však nelenili a vydali do Monaka do ruzných muzeí- navštívili historické, obrovské muzeum aut ale také šli na exkurzi do oceánského muzea. Já s Jančím jsme se zatím vydali na krátkou procházku s obědem a přemýšleli, jestli není ješťe něco potřeba nakoupit, než se vydáme od Afriky. Nic moc nás nenapadlo. Odpoledne jsme se již spolu s celým teamem vydali podívat do bivaku. Náš hotel byl odsud vzdálený cca 4km. I dnes byly administrativní a technické přejimky, všechno by se v jeden den nestihlo. Chvíli jsme se tu zdrželi, klábosili s ostatními a k večeru jsme se vydali na večeři. V klidu jsme si objednali jídlo, když tu na nás na okno klepe Jarle s Patrickem a celkem se divili že nejsme na povinném briefingu, který se konal v Monaku v Star´s Baru. My jsme samozřejmě o ničem nevěděli, nikde tyto informace nebyli vyvěšené. Nejdříve jsme si mysleli, že si z nás kluci dělají jen srandu, ale pak jsme to našli i na oficiálních stránkách AER. Účast pro jezdce byla povinná, měli tam podepisovat dokument o účasti. V případě nedostavení byla vyhlášená penalizace. To jsme opravdu nechtěli riskovat ještě před startem závodu. Zbývala ještě cca hodina, tak se Maťo s Jančím sebrali a vydali se do Monaka. My s Peťou a Jožkou jsme museli dojíst objednané jídlo a pak jsme se vydali pěšky do hotelu. Byla to moc příjemná procházka. Počasí tu zatím vcelku přeje. Vloni touto dobou byla zima opravdu větší. V hotelu jsme měli i sraz s jezdci, ale my jsme tu byli dříve. Jezdci z briefingu dorazili kolem 22:30 a v podstatě nám jen oznámili, že se zde nic duležitého ani neříkalo. Víceméně šlo pouze o představení sponzoru, takže tam jeli tak nějak zbytečně. Ani žádné podpisy nikdo nevyžadoval, šlo jen o to je tam všechny nalákat. Přišlo mi to trochu nerozumné. Nejdříve žádná informace, že se vubec něco děje a pak to dají ještě zpátky do Monaka. Lítání akorát tam a zpět a ve finále bez duležitých informací. Nopak už byl čas akorát na spánek, jelikož následující den nás čekal už slavnostní start a kde jinde, než opět v Monaku.
 
31.12.2017 – neděle – slavnostní start v Monaku
Budíček jsme dnes měli v 6:30. V 7 hod jsme s celým teamem měli sraz u auta opouštěli jsme Menton. Dnes nastal ten Den a v Monaku čekal nás oficiální start velkolepého závodu Africa Eco Race 2018. Jsme připraveni, muže se začít! Motorky na jezdce čekali v Parc Ferme. Přesun z Mentonu přímo do Monaka trval něco kolem 30minut. Dorazili jsme na místo a šli jsme zjistit situaci. Vypadalo to, že na vše máme dostatek času. V klidu jsme si došli na snídani, a oba naši jezdci se pak začali pomalu chystat. Motorky startovali jako první a my jsme byli skoro hned na začátku. Maťo startoval jako 3. a Jančí ihned za ním. Atmosféra tu byla nádherná. Všude kolem bylo spoustu nadšencu a diváku s foťáky, dále plno známých organizátoru a hlavně plno jezdcu. Na rampě se každý jezdec zastavil a pořadatelé měli ke každému krátký proslov. Jakmile jezdci projeli branou, čekal nás již přesun do přístavu Sette, kde jsme se dnes ještě museli nalodit. Motorky jsme krátce po startu mohli naložit do auta jet všichni společně. U nás v teamu stále panuje pohodička a dobrá nálada a to je opravdu asi to největší vítězství. Do přístavu jsme dorazili mezi prvními. S Maťem jsme šli vybavit palubní lístky a kluci mezitím opět vykládali motorky. Závodní stroje již museli jít po vlastních kolech. Už si pomalu zvykáme na vybalovací a balící system, který tu budeme muset dodržovat každý den. Motorky mohli jet na trajekt jako první. Vypadalo to, že pujdeme na lodění brzy po nich, ale nakonec tomu tak nebylo. Naše řada aut stála sice hned při vjezdu, ale posádka z auta před námi si někam odskočila a tím pádem se začala pouštět dalš auta, Naše lajna se nakonec uvolnila až mezi posledními. Tak alespon při vylodění budeme nějak z kraje. To bude možná více duležitější. Maťo s Jančím již byli na lodi a začali si vyřizovat celnici – vstup do Maroka jak pro osoby, tak i pro motorky. Volali nám, že tam nejsou žádné fronty, ať se okamžitě přidáme. V předchozích letech jsme zde na Nový rok trávili ve frotách nekonečné hodiny, než jsme se vubec dostali na řadu. Jenže nás trochu omezil čas při lodění. Jakmile jsme se dostali na řadu a zaparkovali auto, mohli jsme pokračovat. Kluci šli vybavit kajutu a já se mezitím postavila do krátké fronty která byla před námi. Ještě jsme dali Maťovi a Jančímu papíry od motorek, které jsem měla u sebe a tím pádem je i trochu brzdila. Pasová kontrola i u nás proběhla rychle. Peťo pak šel ihned vybavit auto a během hodiny jsme měli všechno vyřízené. Neuvěřitelné, všechno máme vybavené! Z toho jsme měli opravdu velkou radost. Teď už jsme mohli jít na večeři a poté chvíli posedět u baru s přáteli. Je to trošku neobvyklé a jíné slavení Nového roku, než je doma, ale šampáňo se tu o pulnoci otevírá úplně stejně. Potkáváme tu naše "staré" ale hlavně dobré známé, ale zároveň i úplně nové tváře, ale o tom už celá Afrika Eco Race je..
 
1.1.2018 – pondělí – na palubě, briefingy
Dnes, že je Nový rok? To to zase uteklo, pomyslím si. Ale již 3.rokem stejná situace – jsme na trajektu a čeká nás vcelku naročnější den. Po snídani jsme tak nějak dávali veškeré věci do kupy. Dopoledne nás čekal základní, povinný a nejdelší briefing za celou rally. Ještě před briefingem už rozdávali roadbooky na první etapu, takže si to Jančí mohl v klidu všechno předchystat. Jelikož měl dost času, tak jeho roadbook by opravdu moc pěkně barevný a vypadal přehledně, takže na první briefing jsme byli připraveni. Briefing byl opravdu dlouhý – začínalo se klasickou řečí ohledně Africa Eco Race, dále představování nových a stávajících organizatoru a skončilo to už klasickým briefingem před první etapou. Bylo zde spoustu nových účastníku, tak v pruběhu závodu uvidíme, zda-li jsou na pořadatelé opravdu tak připraveni, jak říkali na upoutávacím videu. Každopádně v to doufáme. Dále někteří lidé byli s myšlenkami ještě na včerejší oslavě Nového roku, nebo se spíš viděli radši v posteli. Asi po dvou hodinách briefing skončil a mohlo se jít na oběd. Poté jsme měli relativně krátkou poobědovou pauzu. Tu jsme využili a šli jsme se taky už podívat na palubu. Dlouho jsme tu ale nevydrželi, jelikož tu hrozně foukal vítr a bylo chladno. V kajutě bylo opravdu lépe. Po chvilce jsme se museli vydat na další briefing, který se týkal pouze GPS. Skoro všechno jsme znali již z loňského roku, pouze jedna věc pro nás byla nová – pokud bude chvilku bloudit, muže zde pak najít tlačítko, které mu ukáže jakou cestou se vydal a muže jít podle ní zpátky. Je to dobrý upgrate, ale doufá, že naši jezdci se moc ztrácet nebudou. Tento briefing naštěstí nebyl až tak dlouhý. Poté jsme měli už jen čas pro nás a mohli jsme si užívat toho klidečku těsně před startem. Maťo pařil karty s našimi ruskými přáteli z Troyka teamu a Jančí stále studoval roadbook. Mezitím za námi ještě dorazil Jarle od Ullevalsetera a vyprávěl nám o problému se svým asistenčním autem. Bohužel auto nejsou na místě schopni opravit a musí ho nechat naložit na prázdný trailer. Hlavní otázka byla, zdal-li celá posádka muže jít s námi, jelikož mechanici v bivaku potřebují být co nejdřive, aby mohli nachystat motorky pro 3 jezdce. Pro nás to samozřejmě není žádný problem. Musíme pomoci přátelum v nouzi, takže jsme se všim souhlasili. Dnes už zbývala jen večeře, kterou tedy dost natahovali a mohlo se jít spát.
 
2.1.2018 – úterý – první etapa - Nador/Dar Karoula
Budíček byl na dnešek naplánovaný opravdu brzy. Snídaně pro nás byla nachystaná již od 5:30, jelikož plánované připlutí do Nadoru bylo v 6:30. Tomuto času jsme sice moc nevěřili, ale přeci jenom jsme si přivstali, aby na vše byl klid. Pár minut po snídani bylo v rozhlase ohlášené připlutí do přístavu. Všichni jsme se sešli dole v hale a už se jen čekalo až nás pustí k autu, kde jezdci ještě měli zbytek všech potřebných věcí na etapu. Na některých jezdcích bya vidět opravdu velká nervozita. Jančí s Maťem však nejevili žádné známky neklidu. Přeci jen je to tu již Jančího 4. a Maťovo 3.start na tomto závodu. Člověk alespoň už ví, jak to tu chodí. Vše je pro nás jednodušší oproti prvnímu startu v roce 2015. Po chvíli čekání jsme mohli jít k autu. Jezdci si vzali potřebné věci a vyrazili ke svým motorkám, které stály o dvě patra výše. My jsme zatím čekali v autě na vylodění. Vyjížděli jsme mezi prvními auty a to bylo dobré znamení na začátek. Celnici jsme prošli také vcelku rychle. Celníkum to tedy nedalo a do auta nahlíželi, nejvíce je zajímali krabice s moussy. Chvilku na to koukali k čemu to asi tak muže být, ale Peťo vše brzy uvedl na pravou míru. Pustili nás, uffff..... Teď už jen počkat na motorky a na zbytek teamu od Ullevalsetera. Motorky byly odbavené taky rychle. Byla tu pro nás připraveno další občerstvení – hlavně pro jezdce, aby nejeli moc hladný. Po chvilce jsme naložili pár věcí od Ulleho, vybrali se peníze a vyrazili jsme i s asistenčním autem už na cestu. Dnes nás čekalo 622 km. V autě nás jelo 6, takže nebylo úplně moc prostoru, ale pomáhat si prostě musíme, když to jde.. Jezdci již byli také na první etapě. Měli před sebou 638km, ale rychlostka byla jen necelých 92km. Dorazili jsme na domluvenou pumpu Afriqua a už jen čekali. Bylo to po rychlostce a jezdce pak už čekal stejný přejezd jako nás. Bylo lepší počkat a mít je v dohledu před sebou. Peťo nám zatím nachystal kávičku z Dolce Gusta a užívali jsme si sluníčka. Poklídili jsme v autě. Jarle nám pomáhal a mezitím odnesl odpadkový koš do popelnice. Po chvilce jsem zjistila, že muj pas není místě kam ho obvykle dávám. Začala jsem hledat. Peťo s Jožkem se přidali, ale pas nikde. Peťo se šel podívat i do popelnice, zda-li se tam nevyhodil. Nikde nic. Auto jsme prohledali snad celé, Chvilku jsme uvažovalil kde je a potvrdili jsme si, že z odjezdu z Nadoru byl pas v autě, takže tu musí být i nyní. Peťo šel znovu zkontrolvoat popelnici a ehjleee, muj pas se tam válel úplně na dně. Musel tam spadnout z poličky při cestě. No díky bože, že se našel. Být v Africe bez pasu by mi úplně neprošlo. Jezdci dorazili v pořádku na pumpu, kde jsme jim podali občerstvení, teplé oblečení a mohli pokračovat dále. My jsme do bivaku dorazili už za tmy. Bylo kolem pul 6. Jezdci tu již na nás čekalil. Teď rychle připravit zázemí a kluci mohli začít chystat motorky. Nebylo třeba nic moc opravovat, tak nějak běžný servis. Jančí si roadbook ji nachystal, když a nás čekali, tak už jen zbývala večeře a briefing, ten byl až v 21hod. Potom jsme si s Jančím a Tomášem Tomečkem sedli a šli poznámku po poznámce. Tomáš, který jede v Tatře má stejný roadbook jako motorky, jelikož je v kabině sám. Ohromná poklona za tuto odvahu. Pak už nám jen zbývalo dát hotový roadbook na motorku a mohlo se jít spát. Dnešní výsledky jsou následující – Jančí 8. a Maťo 14.pozice.
 
3.1.2018 – středa – druhá etapa - Dar Kaoura/Agdal
Ráno jsme se probudili vcelku do chladného rána. Jančí s Maťkem již byli ale vzhuru. Šli jsme tedy na snídani a pak jsme začali chystat věci na dnešní etapu – mám seznam již z předloňského roku na co nesmíme zapomenout. Peťo s Jožkem mezitím balili postavené zázemí, abychom se mohli co nejdříve vydat na cestu. Dnes v asistenci jsme měli před sebou 433km. Za to na jezdce čekala etapa 479km – z toho 443km rychlostní zkouška a zbývajících pár km byly přejezdy. Brzy jsme měli vše připravené a mohli jsme se vydat na cestu. Od Ulleho se k nám dnes připojit pouze Patrick. Zbytek posádky již měl jiný plán, jak se do bivaku dostat. Jakmile se jezdci vydali na start, mohli jsme se i my vydat na cestu. Podávám hlášení, že během cesty se nestalo ani nic zvláštního. Jen mě trochu trápí problém s připojením k internetu. Nakonec jsem se po pár hodinách dovolala domu do Čech na operátora a závada se vyřešila. Už jsem se bála, že nebudu schopná podávat žádne hlášení. Během cesty jsme si udělali pauzičku, Peťo nám udělal kávičku – jelikož s sebou máme i pressovač, takže nám tu vlastně nic nechybí. Dokonce i do bivaku jsme dorazili jako první, takže dnes jsme vyhráli souboj mezi asistenčními vozy. Krátce po tom, co jsme připravili zázemí, tak do bivaku dorazila první motorka – Ulle byl již tu. Patrick mohl začít se servisem. Poskytujeme zázemí i Ullemu. My jme dále v poklid mohli čekat na jezdce. Počasí je super, máme tu teploučko, takže naštěstí ani kosu neklepeme. Brzy dorazil Maťo a chvilku po něm i Jančí. Jančí nevypadal vubec dobře. Nemohl ani nesednout z motorky. Museli jsme mu jí podržet, aby se vubec dostal na zem. Hned nám začal vyprávět, co se vlastně stalo. Dnešní etapa byla spíše technická. Bohužel Jančí měl zrovna v dost kamenité sekci pád a dopadl přímo na jeden z velikých kamenu. Bolí ho žebra. Chvilku jme ho nechali vydechnout, ale pak jsme nakonec stejně šli navštívit Medical team. Jančího prohmatali a nevydalo to moc zle. Dostal prášky na bolest a mohl si jít znovu lehnout. Prozatím jsem nachystala roadbook a Peťo se postaral o jeho motorku. Dnešní etapa nebyla pro jezdce vubec jednoduchá. Bylo zde již hodně dun, kamenu a i navigace vypadala obtížně. Dnešní den byl pro mnohé jezdce vyřazovací, spoustu z nich ani do cíle nedojelo. Na briefingu pak říkali, že to byla 2. nejtěžší etapa, která tu na jezdce čeká. Alespoň něco máme za sebou. Po briefingu jsme s Jančím a Tomem dochystali roadbook. Bylo zde pár změn a hlavně jsme museli projít vše, na to jsme byli při briefingu upozorněni. Pak jsme s Jančím dodělali posledních pár dodělávek na motorečce a mohlo se jít spát a čerpat síly na další etapy.
 
4.1.2018 – čtvrtek – třetí etapa – Agdal/Assa
Jančí dnes vstal opravdu brzy, dříve než všichni ostatní. Po chvilce nám bylo jasné proč. Včerejší pád ho celkem poznamenal a žebra se přes noc rozležela ještě více. Bylo na něm vidět, že ho to bolí. Jenže jak to už u závodníku standartně bývá, tak se nikdy nevzdáváme. Jančí by nám všem mohl jít příkladem. Nepadlo jediné slovo o tom že by neměl jet. Řešili jsme spíš jen to, jak ho na motorku vysadíme, to byl pro nás asi největší problém. Po snídani jsme nachystali vše na závodní den a jezdci se mohli vydat na start. Dnes je čekalo 400km a z toho přejezd jen 21km, zbytek již byla rychlostní zkouška. Nás v asistenčním autě čekalo necelých 370km. Jakmile jezdci vyjeli, mohli jsme se vydat na cestu. I dnes se k nám přidal Patrick – mechanik od Ullevalsetera, jelikož jejich auto stále není pojízdné. V bivaku standartně býváme mezi prvními doprovodnými vozy. Ulik tu pro změnu bývá skoro pokaždé jako první motorka a potřebuje tu mít mechanika co nedříve. My máme v autě dost místa, takže to pro nás není žádný problem. I jsme schopni jim naložit pár věcí, ale bohužel ne všechno. Nové gumy a mousse mají uložené v asistenční Tatře. Nějaké věcí mají v malém pujčeném autě a zbytek je stále umístěný v nepojízdném asistenčním Mercedesu, který se každý den nakládá na trailer, aby se dostal do následujícího bivaku. Naše cesta proběhla v pořádku, dokonce jsme to zvládli na jeden zátah, abychom v bivaku byli co nejdříve. Dnešní asistenční závod jsme bohužel nevyhráli, ale do trojky jsme byli. Připravili jsme zázemí a už jsme jen čekali. Oproti loňskému roku bylo mnohem tepleji. Dokonce to bylo i na opalování. Takže jsme volnou chviličku prožili v poklidu. Brzy dorazily první motorky s Cecim v čele. Po chvilce dorazil i Ulik, pak i Maťo. Jožka šel tedy servisovat moto a my stále vyhlíželi Jančího. Již dojížděli další motorky, auta a i první kamiony. Najednou se přiřítil i Jančí. No parááda, máme je tu všechny! Jančímu jsm museli podržet motorku, aby z ní vubec dokazal slézt. Žebra se mu moc nelepší. Dnes naštěstí neupadl, jen trochu bloudil. Jak je tomu zvykem – nechal se unést motorkou, která jela před ním a nesledoval roadbook. Musela jsem mu tedy opět napsat na sklíčko roadbooku velkou červenou poznámku : !!SLEDUJ ROADBOOK!! No vlastně jsem to mohla udělat už na začátku rally, abych této situ aci předešla. Dám si tedy pozor na příště. Na motorkách naštěstí nebylo tolik práce, ve finále jen standartní servis – vzdušné filtry, výměna oleje, nové pneumatiky + moussy, klasická očista, vyfoukání prachu. Je toho sice tedy dost, ale naštěstí tu není tak nějak nic zničeného od pádu. Pouze Jančího nádržka na vodu je trochu prasklá a teče, tak se jí kluci pokusili opravit. Já mezitím nachystala roadbook a přidala jsem do nich změny na další den. Po večeři byl briefing a krátké video z prvních dvou etap. Po briefingu jsme si v klidu s Jančím a Tomem Tomečkem sedli a celé to probrali. Tom už roadbook zvládá perfektně. Dnesní výsledky – Maťo 4., Jančí 17., Tom 3.. Všichni jsou do první desítky, takže jsme nad míru spokojeni.
 


5.1.2018 – pátek – čtvrtá etapa – Assa/Fort Chacal
Dnešní ráno proběhlo poklidně. Až tedy na Jančího, kterého ta nejspíš naražená žebra opravdu bolí. Po snídani jsme pr jezdce nachystali vše potřebné a mohli se vydat do 4.etapy, která byla dlouhá 501 km a z toho přejezd byl pouze 2km, takže skoro celá trať byla rychlostka. My jsme dnes měli před sebou 583km, tak toho taky nebylo zrovna málo. Vydali jsme se na cestu co nejdříve. Společnost nám opět dělal Patrick od Ulika. Asi to s námi bude muset vydržet až do konce. Cesta v asistenčním autě byla v pohodě d doby, než jsem dostala první zprávu od Ládíka Lály, který sleduje iritracky online z Prahy, že naši jezdci si vedou pěkně, jen #100 – Ullevalseter stojí před CP2. Ihned jsem mu volala, ale bohužel mi nezvedal telefon. My jsme neměli žádné jiné zprávy, tak jsem se okamžitě spojila s Prokopem z Motorsport Revue s dotazem, zda-li nyní sleduje iritracky. Naštěstí byl právě na drátě a sdělil nám všechny informace. Kde se nachází Jančí, Maťko, Tom a že Ulik pořád stojí na stejném místě. Bohužel na iritracku není poznat, zda-li se jedná o mechanický nebo zdravotní problém. Teď už nám nezbývalo nic jiného, než počkat do bivaku. Bylo to tedy ještě asi 200km, ale nic jiného nám nezbývalo. Cesta se najednou vlekla hrozně pomalu. V pruběhu jsem alespoň s Prokopem ještě zjišťovala zbytek Ulikova posádky – dvě mladé a nadané endurové hvězdy z Norska – Mariuse Helmersena a Felixe Jensena. Felix s číslem #121 akorát projel CP4, ale Marius #122 prý stojí u CP2. Takže další starosti. Bylo vidět, že dnešní etapa opravdu zamíchala výsledky tak, jak by nikdo nečekal. Konečně jsme se dostali do bivaku, Ulik už tu sice byl, ale motorku měl stále na rychlostce. Nabral ho vrtulník a dovezl do bivaku. Alespoň jsme si mohli oddychnout, že se jedná pouze o závadu na moto a není tu žádné zranění. Během pár minutek dorazil Maťko. Posléze jsem dostávala další zprávy, že Jančí už se pomalu taky blíží, cca 40km od bivaku. Ulevilo se nám a už jsme jen čekali. Brzy také dorazil. Pomohli jsme mu, aby se dostal z motorky dolu a začal vyprávět co se dělo. Žebra už nebyla tak hrozná, jelikož v tankovačce dostal od medical teamu zázračné tabletky, které pomohly od bolesti. Jenže mu pořádně nejede motorka. Peťo s Jožkem se toho okamžitě ujali a brzy závadu našli. Jeden filtřík byl úplně na kaši. Vubec nechápeme, že s tím ta motorka vubec jela. Alespon, že se jednalo pouze o takovouhle závadu a fitřík se dal bez problemu vyměnit. Mezitím dorazil Felix, jen Marius byl stále na trati. Už jsme se šli ptát i do PC 1, kde nám jsou schopni říci okamžitou polohu každého jezdce. Vypadalo to, že už je naloený na autě a taky už frčí směr bivak. Po nějaké chvilce taky dorazil. Motorka ale nepojízdná, asi motor. To byl tedy den. Jančímu jsme připravila roadbook na další den a on mezitím jel odzkoušet motorku s novým fitříkem – vrátil se spokojený, motorka prý jede jako snad dlouho před tím nejela. Poté ale zase přicházela na řadu bolest žeber. Nakonec jsem ho přesvědčila a vydali jsme se na pomoc k medical teamu. Pořádně ho prohmatali a naštěstí to není zlomené, ale vypadá to na naraženinu. To ale boolí jako čert. Takže Jančí nakonec ještě dostal masáž a další analgetika. Pokud se to zítra nezlepší, musíme dorazit znovu. Po večeři byl briefing, kde jsme se dozvěděli pár informací a pak už jen dodělat pár posledních věcí na motorkách a měli jsme hotovo. Jen Ulikuv team měl na pilno. Felixe motorka byla hotová, Mariusova s nepojízdným motorem a Ulikova stále na trati. Nakonec se Mariusovi sehnal celý motor, takže zvývalo je prohodit. Chvilku jsem tam s nimi seděla a alespon jsem se učila novým technickým věcem. Abych byla alespon k něčemu užitečná, tak jsem Mariusovi připravila roadbook – jak změny, tak barevné značení cesty. Jen doufám, že se zítra kvuli mě nikde neztratí. Každý si to přeci značí jinak. Na začátku mi sice vyvětlil jeho systém, ale člověk nikdy neví. Balei truck s nepojízdnými stroji přijel až před 2. ranní a tak sotva kluci prohodili motor, dojela Ulikova motorka na servis. To už jsem šla ale spát, abych měla alespoň nějakou energii.
 
6.1.2018 – sobota – pátá etapa – Fort Chacal/Dakhla
Dnešní ráno začalo v celku stejně, jako ostatní dny. Nic zvláštního se zatím nedělo. Ráno klasicky na snídani a pak se šlo chystat všehno na etapu. Jančího žebra se stále moc nelepšila, ale alespoň prášky mu dobře zabírali. Ještě jsme naštěstí měli nějaké v záloze, tak mohl jít na start. Na jezdcích bylo už vidět, jak se těší na konec dnešní etapy, jelikož následují den byl rest day. Konečně si taky budou moci odpočinout. My jsme se vydali taky už na cestu. Dnes jsme měli před sebou 555km. Na závodníky dnes čekalo 631km a z toho 436 km byla rychlostní zkouška. Jezci každý den najedou mnoho km a stráví mnoho hodin za řídítky. Není to opravdu žádná sranda. Během závdu jsem již dostávala zprávy z Čech, jak na tom všichni naši jezdci vlastně jsou. Všichni jeli, tak jsem byla spokojená. Do bivaku jsme se dostavili celkem brzy a ještě jsme si mohli vybrat i místo na zaparkování. Bivak v Dakhle nepatří zrovna mezi ty největší. Už tu byly i první motorky – Ule a Ceci. Na zbytek jsme už muselli trochu počkat. Postupně všichni přijížděli až najedou jsme byli všichni – celý Slovensko-Norsko-Ruský team. Bylo ještě teplo, sluníčko svítilo a tak jsme se mohli jít i vykoupat do oceánu, jelikož bivak byl přímo u pláže. Uplně ledové to nebylo, ale byly ohromné vlny, takže to na žádné plavání nebylo. Jezdci pak poreferovi o jejich závodním dni a Peťo s Jožkem se pomalu ujali práce na motorkách. Práci si rozvrhli na oba dva dny. Nebylo kam spěchat. K večeru jsme se vydali i do blízké restaurace na normální jídlo. O jídlu tu sice nouze není, ale restauraci jsme neodolali. Během večeře nám Jančí s Maťem vyprávěli dnešní stage. Téměř u cíle byl nějaký navigační zmatek a téměř všichni se museli vracet a hledat jinou cestu. Vypadá to na pořadatelskou chybu a tím pádem vyvěšené výsledky budou nejspíš ještě obměněny. Prozatím jsou výsledky následující – Jančí dnes obsadil 11.pozici a Maťo 10. V celkových výsledcích Jančí stále drží 10.pozici a Maťo 4. Jedou opravdu super. Večer jsme nemuseli nic chystat, ani balit a tak jsme v klidu poseděli s přáteli. Přišel se na nás pak i podívat Alessio se Sandrou, tak byla sranda.
 
7.1.2018 – neděle – volný den – Dakhla
Na dnešní den se těšili snad všichni. Konečně zasloužené volno pro všechny. Nikam se nemuselo vstávat, pospíchat, nic chystat. Prostě najednou jako by se skoro zastavil čas. Na vstávání jsme nemuseli nařizovat ani budík – jakmile jsme vstali, tak jsme prostě šli. Hned po snídani jsme s Jožkem vzali motorky a jeli jsme se natankvat na nejbližší pumpu. Nakonec jsme zajeli ještě do města a nechali jsme je tam umýt. Přeci jen si to taky už zaslouží po tolika dnech. Navíc se bude mnohem lépe dělat servis. Celkem mě to i překvapilo, jaké zde jsou možnosti. Motorky nám tu umyli a i osušili. Po návratu do bivaku jsem Jančího motorku předala Peťovi, aby mohl pokračovat dále v servise. Dopoledne jsem šla zatím vyzvednout roadbooky na další etapu. Jančí si šel lehnout, jelikož žebra ho stále bolela, tak chtěl odpočívat jak jen to pujde. Já mu v mezičase nachystala roadbook. V bivaku vládla příjemná pohodička. Bohužel tolik nesvítilo sluníčko a na koupání to tedy nakonec už nebylo. Na oběd jsme se vydali s celou partou – Slovakia Rally Team, Team Ullevalseter a Troyka team – do stejné restaurace jako předchodí den. Vařili opravdu dobře. Oběd se sice trochu protáhl, ale nebylo víceměně kam spěchat. Brzy jsme mohli relaxovat, jelikož vše bylo nachystané. Šli jsme taky navštívit kluky z Tatry. Taky užívali pohodičku, ale zároveň se Tom už těšil na další závodní den. Už před večerem jsme zabalili veškeré zázemí – stany, stoly, lavice. Bylo nám jasné, že ráno musíme opustit bivak co nejdříve. Večer jsme šli na briefing, kde jsme se dozvěděli všechny potřebné informace k zítřejšímu přesunu do Mauretanie. Dnes jsme poslední noc v Maroku. Dále se na briefingu probrala další závodní stage. Poté už se grilovalo. Je to tu v Dakhle typické. Rozdělá se veliké ohniště, kde se pečou brambory a grilují hovězí steaky. Spát jsme šli opravdu brzy, jelikož start prvních jezdu byl vyhlášený již na 5.hodinu ranní.
 
8.1.2018 – pondělí – šestá etapa – Dakhla/Chami
Dnes nás čekal náročný den. Hlavně kvuli přejezdu z Maroka do Mauretanie. Tady se člověk obává každých hranic, jelikož všem všechno moc dlouho trvá a většnou se tvoří nekonečné fronty. Museli jsme tedy vyjet z bivaku co nejdříve. Pro nás to znamenalo vstávat před 4.hodinou ranní, abychom mohli jít na snídani mezi prvními. Po snídani jsme jen vypravili jezdce, naložili zbytek věcí do auta a vydali jsme se na cestu. Nás dnes čekalo 560km, ale za to ne jezdce 650km a z toho 211km byla rychlostní zkouška. Až do rychlostky jsme měli stejnou cestu jako naši jezdci, tak jsme byli domluveni, že se sejdeme na poslední pumpě v Maroku, aby se mohli trochu odstrojit – větruodolné oblečení a hlavně vědět, že je vše ok. Maťo nás již na pumpě čekal. Po chvíli se ale vydal na cestu dál, aby nemusel zbytečně čekat. My jsme čekali na Jančího, ale ten se pořád ne a ne objevit. Čekali jsme asi hodku, poté jsme už volali jak Jančímu, tak i Maťovi, ale vše bylo bez odezvy. Mezitím pořád přijížděli další a další jezdci. Bohužel zatím stále bez Jančího. Brzy zavolal Maťo zpátky, ať pokračujeme na hranice a že se sejdeme všichni až v Mauratánii před rychlostkou. Výstup z Maroka kupoddivu proběhl rychle. Organizatoři to měli všechno výborně předpřipravené a šlo to jako po másle. Mezitím co jsme tu chvilku stáli v řadě, tak dorazil i Jančí. Alespon jsme tu už byli všichni. Jančí říkal, že skoro pospal. Ráno dostal od medical 3 ruzné prášky proti bolestem a neměli zrovna omc dobrý účinek. Jančí z nich byl asi i trochu pomatený. Pokračovali jsme tedy dále, vstup do Mauretánie byl taky velmi rychlý – jen zkontrolovali pasy a viza se budou řešit až v bivaku. Mohli jsme přejet na start rychlostky, kde nás jezdci již očekávali. Po cestě nás ješte zastavil jeden motorkář, který ztratil magnet na předním kole a tím pádem se mu na tripmasteru neukazovali km. Naštěstí Patrick měl náhradní ve svém nářadí a tak jsme mohli pomoci. Jezdci měli startovat až za 2 a pul hodiny, tak jsme měli času ažaž. Jezdcu jsme tedy dali mezitím sváču a Peťo s Jožkem šli Jančmu pomoci s výměnou kola. Bylo zbytečné dávat novou gumu na téměř 400km dlouhý přejezd po silnici, ale na rychlostku se hodila. Kluci to měli již připravené, tak vyměnili jen kolo a nezdržovali se žádným přezouváním. Po chvíli jsme usoudili, že pro nás nemá cenu čekat na to, až odstartují, ale radši pojedeme do bivaku postavit zázemí a zařídit víza, než tam bude moc lidí. Do bivaku jsme dorazili pěkně za včasu. Bylo ještě dost místa na výběr pěkného fleku. Postavili jsme se kousek k Cecimu. Začali jsme pomalu vybalovat, ale byl tu ohromný vítr. Nakonec jsme přeparkovali asi ještě dvakrát, ale pak už se to zddálo být lepší. Jen ten vítr byl unavující, bylo to skoro jak malá písková bouře. Brzy k nám ale postavili auto Troyka a Ullevalseter team a hned to bylo lepší – postavilo se lepší zátiší a už tolik moc nefoukalo. Když bylo vše rozložené, tak o chvilce dorazili první jezdci – Ceci a za ním hned Ulik. Během cca pul hodinky dorazil i Maťo, chviličku za ním i Jančí a mlaďasové od Ulika. Všichni jsou tu. Jančímu pořád nebylo uplně nejlépe. Dostal další léky a šel si lehnout. Ale byla na něm vidět spokojenost, že zajel pěkně. Peťo se ujal jeho motorky a já zatím šla chystat roadbook. Dnes bylo na motorce třeba zkontrolovat a servisovat více věcí, než obvykle, jelikož zítra jezdce čeká maratonská etapa. Jožko mezitím chystal Maťkovu motorku. Brzy si s tím kluci poradili a mohlo se jít na večeři a briefing. Na brefingu sse probrali modifikace tratě, ale hlavně objasnění, jak to bude vypadat s historicky první maratonskou etapou na Africa Eco race. Brzy bylo vše jasné a mohli jsme dodělat poslední dodělávky na motorce a na roadbooku před spaním. Dnešní výsledky – Jančí 8., Maťo 7. ale celkově Jančí stále drží krásné 11.místo a Maťo 4. Každý den je to pro mě veliká radost, když vidím takovéhle pěkné výsledky.
 
9.1.2018 – úterý – sedmá etapa – Chami/Chami
Dnešní den pro nás jako asistenci měl být na pohodu. Zustavali jsme v bivaku, takže jsme nikam nemuseli jet, hlavně ani nic nebylo třeba balit. Navíc byla maratonská etapa, takže jezdci po etapě nechají stroje v Parck Ferme a nebude se dělat ani žádný servis. Ráno jsme vstali společně s jezdci, abychom jim pomohli s připravením věcí a hlavně byla poslední možnost kontroly motorek. Vše se zdálo být ok, tak se jezdci vydali na etapu. Dnes před sebou měli 508km a z toho 487km byla rychlostní zkouška, takže přejezd byl opravdu malý. Jakmile jezdci odjeli, mysleli jsme si, že ted bude trochu pohody. Bohužel během pár minut přijel Ulik zpátky do bivaku, že mu blbne motorka. Patrick se ihned chytil servisu. Vypadalo to na něco s čerpadlem, nebo s filtry. Prohlídli to, něco vyměnili a Ulik se během chvilky vrátil zpátky na start. Na start přije pozdě jen o pár minutek, ale pořád je to lepší, než dostat hodinové penalizace. Chvilku jsme seděli pod stanem a najedou Jarle povídá, že do bivaku jede zase nějaká motorka a to znamenalo problém. Na dálku jsme nejdříve nevěděli o koho se jedná, ale brzy jsme poznali Ulika. Motorka stále nefungovala. Patrick s Jarlem se opet chytili servisu, ale teď už nebylo kam spěchatt. Ulik šel odevzdat kartu a tím pro něj dnešní etapa skončila. Všichni víme, že to byl favorit, ale již měl nachystanou velkou ztrátu kvuli závadě na motorce za začátku rally, tak už se nedalo ničemu pomoci. My jsme přes den tak nějak dělali resty kolem auta – kluci z Troyka teamu pomohli při opravě pravého světla a nakonec dokázali zprovoznit i nás kávovar – Dolce Gusto, cž bylo nesmírně duležité. Přeci jen kdo si muže udělat takovouhle kávu v Africe. Pak už jsme jen čekali na jezdce až dorazí. Jako první dorazil Ceci. Postupně začali přijíždět další motorky – Dmitry od Troyky a posléze i Maťo s mlaďasy od Ulika. Během chviličky byl i Jančí v cíli. Stroje předali do Prac Ferme a dorazili už pěšky. Jančí vypadal moc dobře. Konečně se už taky usmíval, říkal že žebra už jsou lepší, jen ho stále trápí kašel. Vypadalo to, že máme zpátky našeho Jančího. Ujala jsem si roadbooku a jezdci si šli mezitím trochu odpočinout. K večeru jsem šla Jančího vzbudit na večeři, ale už to zase nebylo dobré. Jančí se nechtěl jít ani najíst, jak mu bylo mizerně, pouze mě požádal abych došla k medikum pro další léky. Musela jsem jít na briefing, ale pak jsem šla zpátky vzbudit Jančího, abychom šli k doktorovi spolu. Ujala se nás Carol – už nás za ty roky zná snad jak vlastní boty. Carol povídala, že Jančí má asi i teplotu a že by bylo lepší, kdyby si na zítra odpočinul a nikam nejel. Jenže to Jančí nechtěl ani slyšet. Dostali jsme tedy další várku léku a motom už na tu večeři musel. Jeden z prášku se musí jíst při jídle. Po večeři Jančí dostal další prášek a šel si lehnout. Teď už se jen modlit, aby byl ráno v pořádku. Co se týče výsledku, tak i dnešní etapa dopadla pro naše jezdce suprově – Jančí 10., Maťo 4., Tom 3., ale v celkovém pořadí si Jančí drží 11.příčku, Maťo se posunul na 3.flek a Tom se stále drží na krásném druhém místě!
 
10.1.2018 – středa – osmá etapa - Chami/Amodjar
Ráno po probuzení jsem šla hned zkontrolovat Jančího. Vypadal o dost lépe, než-li včera, ale pořád to nebylo úplně 100% tak jak by mělo být. Dostal tedy další prášek a další jsem mu zabalila sebou na cestu na etapu, aby si ho mohl dát v tankovačce. Po snídani jsme pomohli jezdcum nachystat poslední věci a pak jsme je odvezli k Parck Ferme, kde měli být 30 minut před startovním časem, aby si mohli nachystat na motorku nové roadbooky a zkontrolovat motorku. Vše bylo samozřejmě bez asistence. Pokud by bylo néco třeba opravit, jezdec musel počkat na start a po startu se vydat zpátky do bivaku s tím, že se to již počítá jako čas v etapě. My jsme naštěstí vše měli bez problemu – Jančího i Maťova motorka byla bez problemu a tak se mohli vydat na etapu. Dnes před sebou měli 478kma a z toho je 37km přejezd – zbytek byla rychlostní zkouška. Ulika dnes na trať nepustili, jelikož se jednalo o maratonskou etapu, která je na 2 dny. Pokud jezdec jeden z těchto dnu nedokončí, nemuže již startovat další den. Pro nás jako asistenci dnes čekalo necelých 700km, takže celý den strávený v autě. Ulik to nakonec vyřešil tak, že 200 km jel na motorce naším přejezdem a pak motorku naložili do auta a už se vezl s Troykou teamem až do bivaku. Potřeboval hlavně zjistit, jestli už motorka konečně funguje. Sotva jsme vyjeli z bivaku, tak nás postihla malá nepříjemnost – zapadli jsme. Bylo tam dost nafoukaného písku, tak to Peťo sice rozjel, ale najednou jsme stejně stáli. Nemělo cenu ani couvat, nebo se zkoušet rozjet, akorat bychom se zahrabali ještě více. Pomalu jsme začali hledat lana a když v tom jsme viděli vyjíždět z bivaku asistenční Tatru od Tomáše Tomečka. Kluci hned zastavili a šli nám pomoci. Během pár minutek jsme zase stáli na pevné silnici a mohli jme pokračovat. Tatra přijela opravdu a pravou chvíli a moc nám tím pomohli. Možná bychom tam stáli ještě do dnes.. kdo ví..Když jsme dorazili do bivaku, tak tu na nás již všichni naši jezdci. Dnes se to trohu obrátilo a oni měli strach spíš o nás, než my o ně, jako mme každý den. Ještě než jsme dojeli do bivaku, tak jsme museli natankovat. Mauretánské nafty se obává opravdu každý, ale natankovat jsme prosě museli. Asi km před bivakem se nám na autě rozsvítila kontrolka, že v naftě je voda. Ajeeej.. Problem s autem tu dlouho nebyl. Násedují den stojíme opět v bivaku, tak se na to kluci podívají. Nyní jsme se museli jít postarat o jezdce. Postavili jsme tedy zázemí a Peťo s Jožkem začali makat na motorkách. Já jsem zatím šla chystat Jančímu roadbook. Jezdci si šli na chvilku odpočinout. Přeci jen to není žádná sranda ujet na motorce tolik km za těchto pár dní. Ještě jsme jeli s Jožkem natankovat a pak se mohlo jít na večeři a briefing. Na briefingu nás tedy pěkně zastrašili težkými duny. Dali dokonce i dvě alternativy – ten kdo se bude cítit a pujde přes duny, tak dostane 30min jako bonus. V opačném případě jezdec mine waypoint a dostane penalizaci 20min. Ve finále to je 50min a to už je tedy opravdu hodně. S Jančím jsme se domluvili, že uvidí, jak se bude cítit. Přeci jen mu pořád není úplně nejlépe, tak nemá cenu nic hrotit přes čáru. Z těchto dun jsem měla možná věší obavy já, než jezdci, ale oni si s tím poradí. Musí! Dnes Jančí vybojoval 9.místo a Maťo 4. V celkovém pořadí Jančí drží 10. a Maťo stále 3.flek.
 
11.1.2018 – čtvrtek – devátá etapa – Amodjar/Amodjar
Dnes byl pro nás další volný den. Asistence zustavala v bivaku a pouze jezdci se vydali na trať. Organizatoři mají Mauretnii takhle podchycenou. Je to pro všechny lepší. Přeci jen je tu problem naftou a dále i ta kultura je trochu jiná, než-li u nás. Ráno jsme ale vstali společně s jezdci, abychom jim mohli pomoci s přípravou na etapu. Dnes je čekalo 486km, z toho 340km byla rychlostní zkouška. Jančí se už konečně začal cítit lépe, tak už si z toho děláme tak trochu srandu. Blíží se konec rally a Jančí se nám postupně uzdravuje. Jančí dokonce i říkal, že ta rally je od toho, aby se uzdravil. Alespon, že už to konečně začíná brát trochu s humorem. Dnes na jezdce čekala dost obtížná trat. Naštestí tu máme wifi a mužeme jezdce sledovat alespon online po celý den. Ráno se Peťo s Jožkem a s Troyka teamem dali do opravy auta. Přeci jen kávovar je již opravený, tak se mohlo pokračovat dále. Snad všechny filtry byly zanešené. Bylo třeba vypustit veškerou naftu a sehnat novou. V nádrži jsme měli 80lt, takže toho nebylo zrovna málo. Kluci to jeli vedle vypustit a pak se to snažili všechno pročistit. Pak nám Jarle poradil, že Desert Rose by mohli mít na prodej alespon trochu nafty. Domluvili jsme se s nimi a mohli jsme od nich odkoupit 20lt. Ješté jsme měli něco v kanystru, takže na nějaký ten kilometr naftu máme. Alespon, že tu jsou všichni tak přátelský a pomáháme si všichni navzájem. To je na tehle rally asi opravdu nejkrásnější. Kdokoliv cokoliv potřebuje, každy se snaží pomoci nebo alespoň najít nějakou alternativu. Kluci z Troyka teamu dělali k obědu palačinky, tak jsme samozřejmě byli také pozváný. Auto kluci zvádli opravit. Pak už Peťo přezouval gumy na náhradní kola, abychom to měli předpřipravené, až dorazí jezdci. V pruběhu dne jsme pozorovala výsledky a kontrolovala, kde všichni naši jezdci jsou. Hlavně jsem už chtěla, abych je všechny viděla za CP3. To by znamenalo, že už mají to nejhorší za sebou a pak už by to nemělo být tak náročné. Brzy jsem se dočkala a všichni naši měli napsané poslední prujezdy. Nyní už jsm jezdce čekali v bivaku. Během chvilky postupně přijížděli. Maťo dorazil velice nespokojený, jelikož mu nefungovala spojka – lamely už v háji. Jančí ten přijel spokojený, že to prý tak hrozné nebylo. Prý to co mělo být nejtěžší bylo skoro nejlehčí. Takže nás na briefingu strašili zbytečně. Peťo s Jožkem se ujali motorek a já jsem pomáhala Jančímu. Mezitím k nám dorazil i Ceci, v ruce držel koncovku výfuku, která byla celkem zmuchlovaná. Asi 1km před cílem měl veliký pád, tak tomu dal vcelku dost zabrat. Maťo tu má celou náhradní motorku, tak bylo z čeho čerpat. Celý Ceciho team se k nám choval celou dobu moc pěkně. Navíc Sara – Ceciho druhá polovička – v pruběhu zavodu vařila těstoviny a pak nám nosila oběd pro celý team – jak pro nás, tak pro Troyku a i Ulika. Alespon jsme jim tímto mohli poděkovat. Jančí už dnes odpoledne zádné léky neměl, ale pil jeden čaj za druhým. Je stále moc prochladnutý. No už jen pár dní vydržet a je to. Dnes jezdci dojeli Jančí na 17.místě a Maťo obsadil 10. V celkovém umístění si stále drží svoje pozice – Jančí 10. a Maťo 3.
 
12.1.2018 – pátek – desátá etapa – Amodjar/Akjoujt
Ráno jsme konečně vstávali do teplého počasí. Bylo to zatím nejteplejší ráno, co jsme tu zažili. V noci a k ránu tu ještě zpravidla bývá zima. Teď už se to ale jinačí. Čím více se blížíme dolu, tím je počasí lepší a lepší. Po snídani jsme pomohli jezce vypravit na dnešní etapu a začali jsme balit bivak, jelikož jsme se museli přesunout do dalšího bivaku. Dne pro nás byl přesun krátký – pouze 208km, ale zato na jezdce čekala trať dlouhá 453km a z toho 408km byla měrená etapa. Další náročný den. Naše asistenční auto jsme nastartovali v pohodě a vypadalo to, že je vše v pořádku, takže se včerejší oprava povedla. Už jsme pomalu chtěli vyjet z bivaku, ale najednou jsme si všimli, že Troyka team nemuže nastartovat. Zastavili jsme a šli jsme jim pomoci. Nejspíš slabá baterie. Peť tedy přistavil auto a pomohl jim to astartovat přes kabely. Vše se nyní zdálo být ok a my jsme se mohli vydat na cestu. Vypadalo to na den jako obvykle. Dojeli jsme do nového bivaku, postavili zázemí a už jsme jen čekali, až nám dorazí jezdci. Dnes tedy bylo obzvlášť těžké postavit stany, jelikož foukal vleiký vítr. Takže jsme si víceméně pomáhali všichni teamy mezi sebou, abychom vubec méli přístřešky. V pruběhu dne jsme sledovali online výsledky. Již ze začátku jsme viděli, že Dmitry z Troyka teamu má zaznamenaný pouze první čas. Ostatní měli již 3 prujezdy. Po chvíli mi to nedalo a šla jsem se zeptat do PC 1. Bohužel mi bylo řečeno, že opět stojí kvuli závadě na motorce a čeká na balei truck. Naštěstí on je v pořádku. Nebylo to tedy vubec potěšující, ale hlavně, že jemu se nic nestalo. Začali už přijíždět i první jezdci. Když už byli v cíli i mlaďasové z Norska, tak nám přišlo zvláštní, že Jančímu, Maťovi a i Ulikovi stále chybí 3 časy. Bylo to zvláštní, že všichni tři stojí. Doufala jsem, že to je jen nějaká chyba na iritracku. Brzy jsme se začínali strachovat, co se děje, tak jsem se vydala opět pro zprávy do PC1. Maťova motorka se zastavila za CP2 a nejede. Stejný problem měl i Ulik, ale oba už jsou v helikopteře a letí do bivaku. Bohužel o Jančím mi žádné info nesdělili. Ukázai mi, že stojí na 294km, ale to bylo vše. Bohužel pro výpadky systemu a hodně práce mi teď nejsou schopni víc pomoci. Prý ať přijdu tak za 30min. Vracela jsem se zpátky k autu, když tu akorát Maťo s Ulikem přiletěli. Začali nám vyprávět co se vlastně stalo. Maťova motorka přestávala postupně jet, ztrácela sílu a pak uplně zhasla a už nešla nastartovat. Stalo se mu to před velikými duny, tak tam ani nechtěl jet a snažil se je objet a v tom mu to zhaslo. Byl mimo trať. Vydal se tedy pěšky zkusit najít nějakého dalšího závodníka. Brzy ho z vrtulníku uviděl Ulik a nabrali ho do vrtulniku také. Ullik má nejpíš opět problém s palivovým čerpadlem. Na briefingu ani neříkali, jak to dnes bude těžká etapa. Jenže tu pořád nebyl Jančí a to byl prušvih. Už jsem se chtěla pomalu vydat znovu do PC, když v tom Jančí dorazil k autu. Brýle měl od Ulika, jelikož ztratil víčko od nádrže a cákající benzin mu zniil sklo. Pak měl pád a prask mu camelback, takže byl bez vody. Ale jak se říká, všechno zlé je k ničemu dobré, takže Ulik dal Jančímu svuj camelback, jelikož ho do vrtulníku nepotřeboval. Jančí začal vše vyprávět, jak vlastné bylo. Byl opravdu ohromně spokojený, že to dnes dojel do cíle. Ze všeho nejlepší bylo, že mu už bylo i dobře. Peťo se chytl servisu motorky,. Já jsem připravila roadbook a brzy bylo vše hotovo a mohli jsme jit na večeři a posléze na briefing. Na briefingu gratulovali všem, co dnešní stage dojeli. Byla to nejtěžší etapa závodu. Maťova motorka byla bohužel stále na trati a čekala na balei truck. Večer jsem se šla zeptat, kdy je očekávaný příjezd baleček, ale bohužel nikdo nebyl schopný poradit. Prý bud pozdě v noci nebo zítra ráno. No uvidíme, dáme domu ještľ čas. Dnešní etapa tedy dost zamíchala s výsledky. Jančí dorazil 13. v motorkách, ale posunul se na 9.pozici. Maťo za dnešek dostane penalizaci, ale nejduležitější je, že on je v pořádku. Rally je prostě nevypočitatelná, každý den muže být vše jinak, ale my se nevzdáváme.
 
13.1.2018 – sobota – jedenáctá etapa – Akjoujt/Saint Louis
Ráno ihned po probuzení jsme spatřili, že Dmitry z Troyka teamu má již motorku v bivaku. Hned jsme šli projít celý bivak, abychom našli i tu Maťovu. Bohužel jsme jí nenašli. V noci přijel pouzde jeden balei truck a druhý má pořád plno práce. Včerejší etapa byla opravdu moc náročná. Pro nás to ale znamenalo to, že Maťo dnes nebude startovat. Nemá na čem. Stejný problem má i Ullik. Ten byl navíc již vyloučen, jelikož 3 dny nedokončil. Ullik tedy již definitivně skončil. Maťo ještě má šanci závod dokončit. Po snídani jsme tedy vypravili pouze Jančího a ten se vydal na dnešní, již 11.etapu. Měl před sebou 558km, z toho 219km rychlostní zkouška a navíc ještě hranice. Dnes opouštíme Mauretanii a vydáváme se do Senegalu. Nás jako asistenci čekalo 501km. Maťo jel tedy s námi v autě. Patricka už bereme jako samozřejmost, takže jsme jeli komplet plný. Na hranicích jsme byli mezi prvními a tak to i pěkně probíhalo. Patrick si vzal všechny pasy a šel to vyřešit. Po chvilce přišel, ale byl trošku nabručený. Na hranicích totiž jeli podle seznamu, které dostali od organizatoru a nějak jim tu pár věcí nesedělo. Jakto, že Patrick jede v jiném asistečním autě, než-li je uvedeno na seznamu? Kde to auto? Proč s námi jede jezdec co má být na motorce? Kde je ta motorka? Říkal, že to byla docela sranda jim to všechno vysvětlovat, ale nakonec se domluvili. My jsme tedy mohli pokračovat do bivaku. Po cestě nás předjel i Jančí, tak už měl alespon po měřené etapě a my víme, že je v pořádku. Po několika kilometrech jsme se potkali v protisměru. Jel zpátky na hranice, ale nebyl sám. Jela s ním s další skupina jezdcu. Nějakým zpusobem se jim podařilo projet hranice bez razítka, tak se museli vrátit. My jsme ale už nečekali. Do bivaku nám zbýval už jen kousek. Dnes jsme dokonce vyhráli i závody v asistenci – byli jsme tu snad první, tak alespon něco pozitivního na dnešním dni. Po chvilce přijel i Jančí a začal vyprávět o etapě. Již má to nejhorší za sebou. Už jen jedna krátká etapa na následující den a jsme na konci. Motorka se musela odevzdat do Parck Ferme. Teď už jsme se všichni sešli a šli jsme posedět do cateringu. Již tu bylo spoustu lidí. Skoro všichni vypadali spokojeně. Na některých jezdcích tedy byl vidět i smutek, ale bohužel i to k tomu patří. Prozatím jsem Jančímu nachystala roadbook a čekali jsme na briefing. Byl to náš poslední briefing. Řekli nám tu informace, jak to bude fungovat až do konce rally. Poté se otevřelo Parc Ferme a my jsme si mohli vzít stroje zpátky. Peťo musel Jančímu nachystat motorku na sledují den. Bohužel Felix od Ullika měl dnes také technické problemy s motorkou a ta se zastavila. Naštěstí se to stalo až po rychlostce a na přejezdu mu pořadatelé pomohli dostat se do bivaku. Večer se na to mechanici vrhli a nakonec se ukázalo, že chyba je nejspíš ve špatném benzinu. Tento benzin jsme tankovali od organizatoru, ale spostu motorek mělo problémy s touto záležitostí. Začínáme se obávat, že i Maťovu motorku zastihla tato závada. Jenže my jsme motorku stále nedostali. Balei truck tu není. Dle posledních informací by měli dorazit cca ve 2 ráno, pokud bude na hranicích vše v pořádku. No tak uvidíme ráno. Pokud tu motorka bude a Jožka to zvládne opravit, tak se Maťo bude moci postavit jště na start. Dneční etapa pro Jančího dopadla 12.flekem, ale abslutně drží 9.pozici. Jsme na něj všichni pyšný.
 
14.1.2018 – neděle – dvanáctá etapa – Saint Louis/Dakar
 
- Jančí léky
- zapadli jsme, táhla nás tatra
- Ulik nemohl na start
Copyright (c) 2010 ZATKOJAN s.r.o.   |  © Všetky práva vyhradené    |   Developed by ©  KAnet - SoftNet Services                                  Mapa stránky 
This web site uses Kentico CMS, the content management system for ASP.NET developers.