Tak a je to tu znovu..Vánoce se zase pomalu blíží. Každý mluví o tom, jak se nemuže dočkat, jak krásně Vánoce stráví. Pro mě je to tedy trochu naopak. Na klasické Vánoce se zrovna moc netěším, jsem tak trochu antivánoční typ člověka. Jen letos je to zase trochu jiné, letos se opravdu nemohu dočkat. A duvod? Na přelomu října/listopadu mě vzal Jančí s sebou na Sardinii na Sardegna Legend rally a tam jsme se domluvili na další asistenci na Africa Eco Race 2017. Je to pro mě ohromná čest a nadšeně jsem souhlasila. Tak teď už jen počkat ty necelé dva měsíce a muže se vyrazit. Konečně je po Vánocích a na druhý svátek Vánoční se vydávám na cestu za dalším dobrodružstvím.

26.12.2016 - pondělí– odjezd z České Republiky

Konečně jsem se dočkala, pomyslela jsem si. Moc jsem se na tuto chvíli těšila. Dnes je den odjezdu z Česka a jedu na Slovensko. Jen jsem si tak začínala uvědomovat, že zatím nejsem ani nervozní. Tyto situace moc neznám, většinou vše moc prožívám, ale najednou jsem se cítila jistě. Přeci jen na AER nejedu poprvé, již potretí- tak to pro mě bylo uklidnění. Bohužel tento pocit klidnosti mě opustil už cestou na nádraží a celou dobu v autě jsem přemýšlela nad tím, co jsem vše doma zapomněla. Na nic jsem ale nepřišla. Jako další uklidnění jsem si říkala, že pas, kreditku, očkování a pojištění mám a zbytek se dá vždycky dokoupit. Najednou jsem už seděla ve vlaku a jela směr Považská Bystrica, kde na mě měl Jančí čekat. Cesta byla docela dlouhá – téměř 5hodin, ale proběhla v klidu. Do Považské jsem dorazila kolem 20:30. Jančí mě čekal s otevřenou náručí a jeli jsme na firmu omrknout motorku. Pomalu jsme kontrolovali věci co je vše pobalené. Najednou Jančímu zvonil telefon – volal Jára Štrbek, že už je doma, že si Jančí muze dojet ještě pro nějaké věci. Vydali jsem se na cestu a já vyzvídala o co jde. No Jančí se tak pousmál a už mi to bylo jasné – to bychom nebyli my, aby alespon něco nebylo na poslední chvíli. Dokupovali se rozety, řetězová kolečka, podrážky a ještě nějaké drobnosti. Během chvilky jsme to měli vybavené a mohli jsme jít na večeři a probrat poslední detaily k zítřejšímu odjezdu.

27.12.2016 – úterý - odjezd ze Slovenska

Ráno v 9:00 jsme měli sraz se zbytkem teamu u Jančího na firmě. Jsme kompletně ve stejné sestavě jako v loňském roce – jezdci – Jančí a Maťo Benko, mechanici – Petr Rečičár a Jožka Kolenic a já. Na zbytek posádky jsem se těšila, neviděli jsme se od poslední AER. Kluci dorazili z Popradu na čas a nyní bylo zapotřebí vše naložit do auta, abychom mohli vyrazit. Mezitím se také dochystávali poslední resty – filtry, dokupování spreju,atd. Také se tu s námi přišlo rozloučit a popřát nám hodně štěstí i docela dost lidi – nesmím opomenout Števa Svitka, který jede ve stejný termín na Dakar do Jižní Ameriky. Během pár hodin to vypadalo, že je vše v pořádku a môžeme vyjet. Jen to na tom bylo to zvláštní – je vše v pořádku a vypadá to, že všechno máme. Snažili jsme se něco najít, ale pořád nic. No doufali jsme, že se to tedy objeví alespoň co nejdříve, ať se nemusíme vracet moc daleko. Ani tato situace nenastala. Cesta probíhala naprosto klidně. Hráli jsme ruzné hry, slovní říkanky, piškvorky – jen abychom se nějak zabavili. Uteklo nám to rychle – večer jsme už byli v Itálii a nedaleko od Benátek jsme zustali na hotelu, abychom si pořádně všichni odpočinuli a načerpali síly na další dny tohto dobrodružství.

28.12.2016 – středa – cesta z Itálie od Mentonu

Brzy ráno po snídani jsme se vydali dál na cestu – pořád nás čekal přesun do Francie do Mentonu, kde budou technické a administrativní přejímky. Další celý den strávený v autě. Pomalu jsme řešili jak bude celý závod probíhat, kdo bude mít povinnosti a snažili se přemýšlet co vše bude ještě třeba před následujícími přejímky. Ani dnes nás nepotkalo nic vyjímečného, jak je u nás zvykem, což nám přihodilo trochu stresu. Většinou tu bývá více menších problému, nebo pak jeden veliký a toho jsme se obávali. Do Mentonu jsme přijeli ve večerních hodinách, tak jsme se ubytovali a vyrazili zkontrolovat budoucí depo a vyrazili jsme do města nna večeři.

29.12.2016 – čtvrtek – poslední přípravy

Ráno hned po snídani jsme vzali auto a vydali se do prvního depa, které bylo vzdálené pouhých 200m od našeho hotelu. Bylo zded již dost závodníku a poustupně další přijížděli. Našli jsme si pěkné místo na zaparkování a začali jsme pomalu vykládat věci a stavět si zázemí pro chystání posledních věcí. Brzy stál stal a mohli jsme chystat motorečky. Nejdříve jsem si myslela, že budeme chystat jen posledních pár dodělávek, ale to bychom nebyli přeci my – takže se měnil ještě olej v převodovce, upevňovali se na moto nezbytné náhradní díly a dělali poslední vychytávky.Po obědě jsme šli omrknout město pěknou procházkou a pak zpátky do depa makat. Nakonec nám to zabralo skoro celý den - trochu se to protáhlo, ale vypadalo to, že vše je na pořádku tak, jak by mělo být. Což pro nás není vubec typické, takže tato situace nás začínala velice znervoznovat. Motorky fungovali a vypadalo to, že i máme všechny potřebné věci. Postupně si začínám zvykat, že věci občas jdou i jednodušším zpusobem než ten, na jaký jsem zvyklá.

30.12.2016 – pátek – technické a administrativní přejímky

Dnes jsem měli konečně zjistit, zda-li naše snaha o výbornou přípravu byla k něčemu platná, jelikož nás dnes ve 12:00 čekali technické a administrativní přejímky. Šli jsme všichni společně – Jančí, Maťo a my s klukama pro asistenční auto. Začali jsme administrativními přejímky a hned s asistenčním autem byl první malý zádrhel – museli jsme jít zpátky do depa a auto nechat přeměřit, jelikož se pořadatelum nezdály udané míry a potřebovali přesné udaje na trajekt. No trochu jsme překročili – výšku o 50cm a délku o 1m. Nevypadalo to moc dobře – tyto rozměry nejsou už zrovna nejmenší. Vrátili jsme se zpátky na administrativu a situaci se snažili v dobrém a s usměvem vyřešit – nakonec nám to po chvilce procšlo a ani jsme nic nemuseli doplácet – holt Slovakia Rally Team si umí poradit. Po dokončení administrativních přejímek jsme měli 30min na dostavení se na technické přejímky. Bylo to kousek od sebe, tak jsme se ničeho nebáli, jen Jančí když zkoušel motorku, tak při přiddávání plynu nezněla vubec dobře – trochu vynechávala, jako by to bylo někde ucpané, nebo někde byla voda. Nastal první stres, snažili jsme se najít přičinu. I zapomenuté hadry jsme hledali, ale nenašli. Po chvíli bádaní jsme zjistili, že byl pouze zapnutý sitič a proto moto šla takto. Obrovská úleva a pokračovali jsme tedy na technickou. Auto jsme měli brzy vyřízené, ale s motorkami jsme trochu čekali – bylo tu dost lidí. Během chvíli se objevil další menší problém – =při kontrole bezpečnostního vybavení komisaři zjistili, že Jančího hrudní chránič není uplně 100% a už začínalo být zle. Zprvu to vypadalo, že tento chránič opravdu neprojde a budeme muset na poslední chvíli někde shánět nějaký jiný, ale po chvíli jsme se nějakým zpusobem dokázali domluvit, ale stálo nás to první teamové triko. Po chvíli bylo po přejímkách – jaká úleva. Teď jsme měli už jen hodinu na to dostat se z Mentonu do Monaka odevzdat motorky do park ferme. Domluvili jsme se, že pujdeme v autě za motorkami a Jančího s Maťem poté nabereme a odvezeme zpátky do Mentonu. Nakonec se situace trochu obrátila a my s autem jsme jeli první, jelikož jsme měli vytišťenou trasu – motorky žádný roadbook nedostalil. Maťa po chvíli nebavilo jít za námi, tak šel napřed bez navigace, po chvíli i Jančí se od nás odpoutal. I s autem a navigací jsme se tam trochu motali, ale nakonec jsme park ferme našli. Kluci tu již na nás čekali, tak se mi ulevilo, že tu jsme všichni. Opravdu nechápu, jak to mohli bez navigace najít – nejspíš pamatovák z loňského roku, bylo to stejné. Hlavní bylo, že motorky byly již odevzdané v park ferme, takže dnešní den jsme uspěšně zvládli vše, co bylo třeba. Po jídle v Monaku jsme se vrátili zpátky do Mentonu, kde jsme dobalili posledních pár věci v depu a měli poslední noc v Mentonu.

31.12.2016 – sobota – Slavnostní start v Monaku

Dnes nás čekal dlouhý den. Ráno jsme se vydali z Mentonu zpátky do Monaka, kde nás v 11:00 čekal slavnostní start tohto dlouho očekávaného závodu. V 10hod měl být briefing, tak jsme šli do Star Baru na kávičku čekat. Po chvíli jsme se dozvěděli, že žádný briefing dnes není, tak se jezdci šli oblékat na start. Poté už začala ta správná atmosféra – byli jsme v park ferme mezi závodními stroji a už se jen čekalo na to, až to celé vypukne. Brzy jsme se dočkali. Zahájení bylo opravdu přesně v 11hod a docela rychle to i odsýpalo. Po startu se mělo jen krátkým okruhem po Monaku a pak rovnou všechny závodní stroje a i asistenční vozy směr přístav Seté vzdálený něco kolem 370km. Tuto trasu ovšem nemuseli absolvovat všichni -bylo povoleno, že stroje mohou vuyžít pro tuto cestu i své asistence, jelikož se nejednalo o nic měřeného. S jezdci jsme se domluvili, že počkáme na parkovišti a po absolvování okruhu po Monaku se k nám vrátí a motorky naložíme do auta. Tak to i bylo, jen s tím, že Jančí nám trochu zabloudil a jezdil si v Monaku po tunelech, než našel ten správný výjezd na parkoviště. Bylo to asi jen 10km, tak to nebylo nic hrozného, hlavně že našel cestu a střetli jsme se. Naložili jsme tedy motorky zpátky do auta a celá posádka jsme jeli společně do přístavu. Cesta mi už ani nepřipadá dlouhá, už jsem si docela rychle na toto cestování zvykla. Po pár hodinách jsme byli v přístavu, kde byl trochu chaos. Nejprve jsem si myslela, že stále máme dostatek času, ale během chvíli nás začali pořadatelé upozorňovat na to, že času je opravdu málo a loď čekat nemuže. Jenže my jsme měli vybalené všechny věci z auta, protože jsme vyndavali motorky. Zase trochu stres, rychle, rychle, jen aby trajekt nemusel meškat. Papíry na lod byli od pořadatelu pekfektně nachystané – ani jsme nečekali žádné fronty. Rychle jsme dali věci zpátky do auta a už jsme stáli ve frontě na trajekt – uffff, na nás se čekal nebude, oddychla jsem si. Po chvíli čekání ve frontách jsme se nalodili a šli najít své kajuty. Jezdci si již brali veškeré vybavení s sebou, protože hned po vylodění je čekal první ostrý start. Až po chvíli, kdy jsme se konečně zastavili nám došlo, že dnes je vlastně Silvestr – konec tohoto roku. Vydali jsme se na večeři a strávili jsme poslední den se super partou. Bylo nás opravdu hodně, střetli jsme tu i spoustu Čechu – hlavně celý TATRA team a pár kluku od Bonveráku. Je to opravdu silný zážitek slavit Silvestr na trajektu, který je na cestě do Maroka s lidmi z rally ikdyž všechny pořádně neznáš. Nejde o to, že je neznáš, ale o to, že to jsou lidi stejný jako Ty – jsou tu pro rally – pro Afrika Eco Race a o tom to je.

1.1.2017 – neděle – den na trajektu, briefingy

Dnes jsme vědeli, že nás bude čekat den plný čekání a briefingu. Měli jsme za úkol udělat si celnici na pasy a poté i na všechna vozidla. Zdá se to jako jednoduchý úkol, ale bohužel to tak není. Na lodi již tyto služby zajišťují Marokánci a taky to tak vypadá. Jsou neskutečně pomalý a to zpusobuje ohromné fronty a spoustu hodin zbytečného čekání. V 11hod jsme šli na hlavní povinný, zaváděcí briefing. Briefing se ale trochu protáhl a trval téměř dvě a pul hodiny. Mezitím šli kluci udělat pasovou kontrolu. My s Jančím jsme to měli v plánu až po briefingu, ale když jsme tam došli, zjistili jsme, že mají obědovou pauzu až do 15hod. No paráda.. Bez toho nemuzeme jít přihlásit ani motorku. Jančí si mezitím připravoval roadbook, který jsme již nafasovali. Když jsme na pasovku dorazili v 15hod, tak tu zas byla ohromná fronta. Kluci šli mezitím čekat na přihlášení aut, které mělo trvat poněkud déle – mechanici od Zaplétala nás moc nepotěšili, když oznámili, že čekali celkem 4,5hodin. Nic moc. Pasovku jsme zvládli během cca hodiny ale fronta na auta a motorky se vubec nehýbala. Dala jsem tedy našim klukum doklady a poprosila je o zařízení, když už tu stejně čekají. Mezitím probíhali briefingy na GPS a iritrack. Jich jsem se nezúčastnila, kvuli čekání na pasovce, ale všichni říkali, že je to stejné jako vloni, tak i na to jsem spoléhala. A ikdyž ne, tak v bivaku rozhodně pomoc najdeme. Asi po další hodině jsem šla znovu zkontrolovat situaci na přihlášení aut. Kluci už byli skoro na řadě, ale panovala tu hrozná nálada. Lidi už byli naštvaný, strkali do sebe, nadávali. Tak jsem radši čekala opodál, abych to ještě neschytala. Po další necelé hodině už byli přímo na řadě a vybavili veškerou potřebnou dokumentaci. Bylo už docela pozdě, ale stejně jsem měla radost, že to vše je vybavené a mužeme jít spokojeně na večeři a jít spát, jelikož další den už je ostrý start do první etapy.

2.1.2017 – pondělí - 1.etapa – Nador/Domaine Moulay

Ráno byl budíček opravdu brzy, vstávali jsme v 5:30, protože kolem 6 jsme měli připlout do přístavu Nador v Maroku. Ačkoliv jsme nevěřili tomu, že připlujeme na tento stanovený čas, tak jsme stejně vstali, přeci jen co kdyby náhodou. První motorka měla startovat v 7:00. Byli jsme velice mile překvapeni, že stanovený čas se opravdu dodržoval. Najednou jsme byli v Nadoru. Jančí s Maťem šli rovnou pro motorky a my k autu. Tady jsme čekali více než 30minut, než jsme se dostali vubec ven. Ale podařilo se. Venku jsme zaparkovali a šli jsme najít jezdce a zkontrolovat všechny věci, před ostrým startem. Našli jsme je na snídani – zase u jídla. Do startu nám pořád zvývalo dost času, tak jsme mohli být v klidu. S Jančím jsme šli k autu a zkotrovali náš předstartovní seznam věcí, na které nasmíme zapomenout. Po chvíli bylo nachystáno a už jsme netrpělivě čekali na start. Už je to tu. Je tu ta chvíle na kterou celou dobu čekáma – ostrý start AER. Jančí startoval jako 4. v 7:06 a Maťo pouhé 2 minuty za ním. Na jezdce čekalo 610km . Prvních 51km pouze přejezd na zahřátí, ale poté hned na rychlostní zkoušku, která sice měřila „pouhých“ 86km, ale zato byla opravdu velmi navigačně i technicky náročná. Po RZ zbývalo 473km do bivaku. Nás jako asistenci čekal přejezd dlouhý 591km. Po zkontrolování obou roadbooku jsme našli společný bod po RZ a domluvili jsme se na srazu na pumpě. Přeci jen bude lepší, když pojedeme za jezdci v případě jakkékoliv potřeby. Ihned po jejich startu jsme se vydali na cestu. Měli jsme před sebou 277km do střetnutí. Netušili jsme kdo dorazí dříve. Nechali jsme to na náhodě a uvidí se. Domluvili jsme se, že my v každém případě počkáme a pokud přijdou jezdci dřive a nebudou chtít čekat, tak pošlou jen SMS a my povalíme dál. Překvapivě jsme tam byli s asistencí dříve, tak jsme čekali. Asi po pul hodině nám bylo trochu divné, že nejede žádný závodní stroj a kontrolovali jsme znovu roadbook, zda-li jsme správně. Po chvilce kolem projel Ullevalseter (dále již jen Ulík) tak jsme si mohli potvrdit správnost místa. Během 20 minut projeli další 3 motorky a pak už jsme se dočkali i našich jezdcu. Dotankovali jsme motorky i jezdce a pokračovalo se dál – byli v pořádku a nic nebylo potřeba opravovat. Naštěstí. Po pár hodinách jsme dorazili do bivaku, kde nás již jezdci čekali. Rozlkládali jsme zázemí a u toho poslouchali zážitky z jízdy. Oba jezdci trochu bloudili a Maťo pravděpodobně nechytil jeden WPM. Peťo s Jožkou se postarali o servis motorek a my jsme začali chystat roadbooky a věci na další den. Brzy byly vyvěšené i změny v roadbooku, tak jsme to mohli všechno zpracovat ještě před briefingem, který byl až ve 21hod u velikého ohně. Po večeři jsme očíhli výsledky a Maťo opravdu chytil penalizaci 20min. Jančí skončil na 17. a Maťo na 28.místě. Hlavně, že byli v pořádku v cíli. Je to přeci jen první etapa, která o vítězi rozhodně nerozhodne. Po briefingu jsme dochystali poslední věci a když už byly i motorky nachystané, tak jsme mohli jít spát. Večer již byla opravdu zima, tak jsem jen doufala, že do rána nikdo neurzne, rozhodně bylo pod nulou.

3.1.2017 – úterý – 2.etapa – Domaine Moulay/Tagounite

Ráno jsme vstávali do pořádné zimy. Teplota se rozhodně držela stále kolem nuly, spíše pod nulou. Budíka jsem měla nařízeného na 6:30,tak jsem šla vzbudit jezdce. Jančí mě ale předeběhl a už byl vzhuru. Samou zimou se pořádně nevyspal a už někdy ve 4 hodiny vstal a šel se zahřát k ohni. První noc v Maroku byla opravdu hodně studená. Šli jsme tedy na snídani a přemýšleli co vše ještě před startem dochystat. Poo snídani proběhla klasická kontrola všech věcí před startem a jezdci se mohli vydat na etapu. Dnes je čekalo 393km a z toho 370km byla RZ. Start do RZ byl hned z bivaku. Jančí dnes startoval v 8:10 a Maťo v 8:21 kvuli včerejšímu umístění. Na druhou stranu jedině dobře, protože už začalo pomalu vylézat sluníčko, tak nevjížďeli úplně do té veliké zimy. My jsme mezitím vše pobalili a vyrazili na cestu do dalšího bivaku. Dnes jsme měli před sebou 360km, tak to nebylo tak hrozné. Cesta proběhla bez problému a brzy jsme již byli v bivaku. Nějaké asistenční vozidla tu již byla a stavělo se zázemí pro jezdce. Najednou jsme uviděli už i první dvě motorky, ale ani jedna z nich nebyla Ulíka. Zvláštní – všude chodí první. Začali jsm stavět stany a chystat také zázemí pro naše jezdce. Brzy přijelo první závodní auto, ale motorky pořád nic. Teď už jsme měli o Ulíka opravdu veliké obavy. Co se mu jen mohlo stát? Nejede motorka? Nebo měl pád? Asi do hodiny přijel Maťo, tak jsme mu oznámili naše obavy, ale on nám řekl, že viděl jeho podpis na cílovce. Uffff. Jen zaparkoval jinde a neviděli jsme ho, protože jeho asistence tu jěště nebyla. Ulevilo se nám. Během chvilky dorazil i Jančí, tak jsme byli zase konečně komplet a měli jsme radost, že jezdci jsou již tu a jsou v pořádku. Mechanici se vrhli na motorky, já na roadbook a jezdci nám vyprávěli zážitky. Na motorkách nebyli naštěstí žádné velké práce – jen klasická udržba – olej, pneumatiky atd.. Naštěstí jsme zatím bez velikých pádu a snad taky tak i zustaneme. Brzy nás přišel navštívit Ulík a byl docela bez nálady. Měl veliký pád a dost ztratil. Na vítězství to dnes rozhodně nebude. Za to Jančí s Maťem vypadali velice spokojeně. A to pro nás bylo duležitější. Jakmile jsme měli připravený roadbook, tak vyvěsili změny na další den. Nemilé překvapení – celých 7 stran změn. Takže další práce s roabookem. Vrhli jsme se na to a brzy bylo hotovo. Když jsme šli na briefing, tak stále nikde nebyly výsledky motorek na které jsme se tak těšili. Briefing začal smutnými zprávami o Elisabeth Jacinto, která jezdí v kamionech – zastavil se jí motor a tím pro ní soutěž končí a vrací se zpátky domu do Portugalska. Dále pak jeden motorkář měl ošklivý pád. Takovéhle věci se neposlouchají vubec dobře, když si uvědomím co vše se muže stát. Večer se kluci připojili na wifi a konečně jsme znali výsledky – Jančí dojel 7. a Maťo 4. (dokonce i před Ulíkem!) To bylo radosti. V celkových výsledcích se Jančí posunul celkově na 7.příčku a na 2.příčku ve třídě veterán a Maťo je prozatím na 6.místě. Spokojeně jsme mohli jít spát a těšit se na další závodní den.

4.1.2017 – Středa – 3.etapa – Tagounite/Assa

Ráno jsme se zase probudili do mrazivého rána, ale přeci jen to bylo již o pár stupňu lepší než-li předchozí den. Budíček byl v 6:15, protože jezdci startovali dříve kvuli lepšímu umístění z předchozího dne. Šli jsme na snídani načerpat energii. Na tyto snídaně se těšíme celý rok – já na těstoviny se sýrem a šunkou (které jsou jen pro motorkáře) a Jančí na jejich luxusní vajíčka. S Jančím máme dohodu, že on mi bere těstoviny a já jemu další vejce. Prostě teamová spolupráce. S Jančím jsme projelil náš seznam a když jsme zjistili, že má vše, tak jezdci šli na start. Ráno nám už pěkně svítilo sluníčko a to nám udělalo hned hezčí den. První motorka startovala v 7:45. Jančí 7. a Maťo 4. viz pořadí z předchozí etapy. Dnes na jezdce čekala 433km dlouhá RZ, která začínala hned u bivaku. Po RZ ještě zbývalo 93km do dalšího bivaku v Asse. Celkem tedy 526km. Nás v asistenčním autě čekalo 565km. Nic tak hrozného. Už nám to doopravdy ani nepřrijde, utíká to hrozně rychle. V autě máme pohodičku a klídeček. Projíždíme Marocké vesnice a vidíme, jaká je tu kultura, jak tu lidi žijí. Jsem ráda, že to mohu vidět na vlastní oči a uvědomit si, že je opravdu super jak žijeme my, jaké jsou u nás možnosti a my si neustále na něco stěžujeme. Během několika hodin jsme dorazili do nového bivaku. Maťo již čekal a Jančí akorát přijízděl. Výborně, máme je tu oba dva a mužeme si oddychnout. Postavili jsme zázemí, mechanici se vrhli na motorky a my jsme šli chystat roadbook na další etapu. Na motorkách naštěstí „jen“ klasický servis bez sebevětších komplikací. Jezdci jsou v pořádku, motorky též – tak co více si přát. Když bylo vše hotovo, tak jsme s Jančím vyrazili za Tatrovákami, kteří dnes dojeli na 2.místě – tak jsme museli jít pogratulovat. Chvíli jsme se zapovídali, ale pak jsme už museli jít zakrestli změny trasy do roadbooku, jelikož už byly vyvěšené. Nebylo toho tolik, ale zítra to bude bohužel horší, jak nám oznámili na briefingu. Po večeři byly již vyvěšené výsledky a Jančí dojel absolutně 8., Maťo 6. V celkovém pořadí stále Maťo drží 6.flek a Jančí 7. místo absolutně, 2.místo ve veteránech za Ullevalseterem a 2.místo ve třídě 450+ za Cecim. Radost pohledět. Na briefingu nic úplně zvláštního nepovídali, ale pak bylo promítání z předchozí stage. Moc pěkně zpracované video, tak jsme to zkoukli a šli spát. Zase se trochu ochladilo, ale naštěstí to už není tak hrozné jako poslední dva dny. Teď už bude jen a jen lépe.

5.1.2017 – čtvrtek – 4.etapa – Assa/Remz El Quebir

Dnešní ráno bylo tak nějak obyklé a nic zvláštního se nedělo. Budíček v 6:30 a pak hned na naší oblíbenou snídani. Jen tu byla pořád tak nějak zima. Těšila jsem se, že čím níže pojedeme, tím bude tepleji. Mělo to tak být, ale zatím to úplně nefungovalo. Jezdci se pomalu chystali na start a my jsme balili zázemí. Když jsme s Jančím zkontrolovali náš seznam, mohl se vydat na startovní lajnu. Start byl hned v bivaku. Dnes to závoďáci mělé celé jako RZ, bez přejezdu. RZ měřila 409km. Tato etapa měla být nejhezčí ze všech z Maroka, tak všichni byli natěšeni. Jakmile jezdci odjeli na start, tak jsme se také vydali na cestu. Měli jsme před sebou 403km. Předpokládali jsme, že bychom v dalším bivaku mohli být nějak nastejno, dle km. No uvidíme, zda-li nebudou nějaké neočekávané situace. Naše cesta v asistenčním autě proběhla v pořádku. Dojeli jsme do bivaku a už tu bylo pár prvních motorek, tak jsme naše jezdce očekávali každou chvilku. Během cca pul hodiny přijel Martens. To už bylo zvláštní, protože většinou jezdí až za Jančím a Maťem. Čekali jsme co zase bude potřebovat. Vždy se u nás ukázal jen když mu něco chybělo – zdrhovací pásky, fixy na roadbook apod. Přišel nám oznámit, že Maťo měl na RZ pád. Chvíli jsem se z něj snažila dostat, zda-li je v pořádku ale moc toho nevěděl. Prý vstal, ale motorka nic moc, prý řídítka celé v háji. Začali jsme být pěkně nezvozní, protože jsme nic pořádně nevěděli. No a aby toho nebylo málo, tak nakonec se Martens ještě stejně zeptal, jestli mu pujčíme fixy na nachystání roadbooku. Tohle opravdu nepochopím. Přijde nám říci, že náš jezdec měl pád a vzápětí jako nic a jdeme chystat roadook? No ignorovali jsme ho. Okamžitě jsem se vypadal do PC kamionu – pořadatelský kamion, který sleduje jezdce kde přesně jsou a zda-li jedou. Po cestě jsem akorát uviděla, jak k nám přijíždí Jančí. Tak jsem se s ním vrátila zpátky ke stanu. Říkal nám, že tedy Maťo měl pád, ale je celý, je v pořádku. Ufff!! Alespoň něco víme. Jen Jančí povídal, že motorka na tom není opravdu moc dobře – ohnutá řídítka asi o 30cm a že si sám ani nedovede představit jet na tom dále, když ví, jaká dálka a jaký terén ho ješte čeká do cíle. Jančí Maťa potkal kolem 230km a etapa měla 409km. Tak jsem šla tedy do PC kamionu za pořadateli zjistit co se děje a kde Maťo je. Když jsem řekla číslo 104,tak řekli že je vše v pořádku, že jede a je 20km před koncem RZ. To mě tedy překvapilo. Pro jistotu jsem to ověřila znovu a když mi znovu potvrdili, že se jedná o Benka ze Slovakia Rally teamu, tak jsem se mohla v klidu předat tyto informace iklukôm ,kteří byli jako na trní. Všem se nám neskutečně ulevilo. Teď už jsme jen seděli a čekali kdy se tu Maťo objeví. Během pár desítek minut opravdu do cíle/bivaku dorazil. To bylo radosti. Maťo i moto vypadali docela potlučeně. Jožka si tedy vzal moto na starost a šel opravovat. Maťo měl bundu trochu potrhanou a měl odřené ruce, ale vypadá to, že naštěstí nic víc. Takže huř je na tom asi moto – ale tu naši šikovní mechanici dají do kupy. Na Jančího motorce klasický servis, tak bylo více času na tu Maťovu. Kousek od Bivaku byla pumpa, tak jsem Jančího motorku mohla jet natankovat. Byl to opravdu kousek, ale jakmile jsem na moto sedla, tak jsem si uvědomila, jak mi to po těch 14ti dnech neježdění opravdu chybí. Když jsem chtěla jít chystat roadbook, tak se stavil Ulík a dal nám dvě strany změn na zítřejší etapu. Muselo se zrušit 185km RZ a nahradilo se to 240km přejezdem. Asi před měsícem tu praskla nějaká hráz a vyplavila to tu, tak se musela udělat alternativní trasa. K večeru jsme vše zaznamenali do roadbooku a postupně se dozvídali, že tato etapa opravdu nepatřila zrovna k těm nejšťaastnějším. Na moto bylo dost pádu, kamiony měli zase defekty, takže jsme byli rádi, že je to za námi a šli jsme to raději zaspat, abychom načerpali síly na další dlouhý den.

6.1.2017 – pátek – 5.etapa – Remz El Quebir/Dakhla

Ráno po probuzení jsme byli mile překvapeni, že už není taková zima. Konečně už nastávají lepší a hlavně teplejší časy. Budíček jsme měli klasicky v 6:30. Po snídani byla klasická příprava na start. Maťo se po včerejším pádu zdál být v pořádku, bez sebevětšího problému. S Jančím jsme prošli náš předstartovní seznam a brzy se mohli vydat na start. Dnes jsme měli před sebou jednu z nejdelších Marockých etap. Čekalo nás téměř 830km přejezdu. Jakmile se jezdci vydali na start, ihned jsme vyrazili na tuto dlouhou cestu. Jezdce dnes čekalo 696km a z roho 456km RZ. Také toho neměli zrovna málo. Během cesty jsme měli poprvé trochu navigační zmatky. Dojeli jsme do jednoho z větších měst a na rodabooku byl nakreslený kruhový objezd, který byl bohužel v tuto chvíli uzavřený a my jsme neznali správný směr. Museli jsme tedy improvizovat. Mysleli jsme, že se nám to povedlo, ale najednou jsme začali ve městě potkával další asistenční vozidla, která přicházela ze všech možných směru. Bylo to docela komické, jak jsme byli všichni překvapení odkud kde kdo jede. Nakonec jsme se dostali na nějakou pumpu a s Rusákami jsme se snažili zjitit kde jsme. Tuto pumpu jsme našli, jen byla o 5km zakreslená dříve, takže jsme vlastně tak nějak našli zkratku. Nakalibrovali jsme nové souřadnice a pokračovali jsme dál. S jezdci jsmě měli domluvený „sraz“ na pumpě kolem 500km cesty – jakmile měli po RZ. Maťo tam na nás již čekal a Jančí byl na cestě. Brzy jsme se tam sešli všichni. Měli jsme malou pauzu na občerstvení. Po chvíli jsem si všimla opuštěného a vyhublého psíka. Rozdělila jsem se s ním o svuj oběd a měla jsem super pocit, že jsem mohla pomoci opuštěnému psíkovi. Vrtěl ocáskem a bylo vidět, že je opravdu šťástný. Pak jsme mohli pokračovat dále. Jezdci jeli před námi a my jsme je „jistili“ ze zadu. Do bivaku jsme dorazili docela pozdě – až po páté hodině večer. Začali jsme tedy vybalovat věci a chystat zázemí. Tady budeme spát dvě noce. Během chvíle k nám ke stanu přišli úplně cizí lidé a začali mlulvit česky. Brzy jsme se seznámili. Lenka s Danem z Brna co tu jsou na dovolené – cestují. Domluvili jsme se s nimi, že za námi večer dorazí a dáme si vínečko, které nám nám měli ve městě koupit. Dnes ani nebyl briefing, protože další den je rest day. Výsledky již byly vyvěšené. Jančí dojel 25. absolutně, ale v celkovém pořadí držel 9. místo absolutně a 3.místo ve veteránech. Maťo dnes dojel 5. celkově a drží absolutně 7.flek, takže oba jsou v první desítce. Krásná práce. Po večeři jsme se sešli u nás ve stanu a začalo se to tu docela brzy scházet. Po chvílit šli i naši čeští kamarádi a Vládík Kusnier – ten nám nabídl posezení u něj v iglu, která je na pláži. Tak tohle nešlo odmítnout. Celá banda jsme se sebrali a šli do iglu. Postupně sem začalo přicházet čím dál tím více lidí z celého bivaku. Byla sranda. Večer jsme si velice užili. Pěkné odreagování od všech starostí a povinností, které tu máme.

7.1.2017 – sobota – rest day – Dakhla

Bylo super, že jsme dnes nemuseli nikam vstávat. Nenařizovali jsme žádný budík: Po probuzení jsme si došli v pohodě na snídani. Po snídani mechanici šli chystat motorečky na další den, abychom to měli všechno v pořádku nachystané a měli jsme volné odpoledne. Jančí si zatím nachystal roadbook. Jakmile vše bylo nachystané, tak jsme se všichni vydali na normální oběd do restaurace, která byla ihned poblí bivaku. Dost jsme si pochutnali. K obědu jsme si chtěli dát skleničku vína, ale to tu není jentak možné. Brzy se však stalo nemožné a šef této restaurace poslal číšnika, aby dojel do města a to víno nám prostě koupil. Je pěkné vidět, jak se tu všichni snaží vyhovět. Oběd tedy trval hroznou dobu. Mají tu na všechno čas, ale vyplatilo se na vše počkat. Po obědě jsme šli na procházku na pláž. Moře bylo docela studené, ale nakonec nám to nedalo a šli jsme si pro plavky a do moře nakonec skočili. Byly ohromné vlny, tak jsme si sice moc nezaplavali, ale i tak to bylo super psvěžující. Po koupačce jsme už začali pomalu zase chystat věci na další den, jelikož nás čekal přesun z Maroka do Mauretánie. Už večer jsem z toho měla obavy – hlavně z toho neúprosného čekání na hranicích. Ještě před večeří a briefingem kluci skoro vše pobalili. Další den ráno potřebujeme odjet z bivaku co nejdříve. Briefing byl dnes nekonečně dlouhý. Přišlo mi, že tu dnes opakovali pořád stejné věci dokola. Nejvíc informací bylo samozřejmě k přesunu do jiné země. Po briefingu jsme k večeři měli „barbeque“. Hovězí steaky + brambory pečené na přímém ohni. Je to tu pro bivak v Dakhle taková tradice. Po večeři jsme rychle shlédli videopromítání z předchozí stage a brzy jsme šli spát jelikož první motorka startovala již v 5:30.

8.1.2017 – neděle – 6. etapa – Dakhla/Tiwilit

 Budíček nám začal zvonit už ve 4:00. Vstávání je pro mě fakt hrozné, ale dnes jsem to zvládla kupodivu moc dobře. Věděla jsem, co nás vše čeká a nebylo by dobré meškat ani minutu navíc. Rozházelo by nám to pak celý den. Z předchozího dne jsme měli skoro vše pobalené, tak jsme jen vzbudili jezdce a šli jsme s Peťou a Jožkem mezitím na snídani. Jezdci měli prostor se obléci do závodního a nachystat si zbytek věcí z auta, které budou během dne potřebovat. Po snídani jsme s jezdci probrali situaci, zda-li mají všechno a po potvrzení jsme se mohli vydat na cestu. Měli jsme pˇťed sebou 713km. Na jezdce čekalo 744km a z toho 173km RZ. Nějaké asistence již odjeli, tak jsme nechtěli moc dlouho čekat na hranicích. Ani jsme nečekali na start a už jsme jeli. S jezdci jsme byli domluveni, že se srazíme na předposlední Marocké pumpě, kdyby bylo ještě něco potřeba, ale vlastně stejně veškeré dokumenty měli nachystané. Přeci jen kdyby náhodou. Na pumpě jsme se potkali jenom s Maťem a Ulíkem a po chvíli jsme usoudili, že Jančí má vše a vydáme se na hranice a že ho počkáme tam. Když jsme se dostávali k hranicím, tak jsme byli velice překvapeni, protože na „uzemi nikoho“ byla udělaná asfaltov silnice. Tak tomu se nám opravdu nechtělo ani věřit. Jožka jen pronesl, že to určitě bude jenom do pulky – do té Marocké a opravdu měl pravdu. Přesně v polovině nová asfaltka skončila a už jsme jeli po „klasické“ cestě na Mauretánské hranice. Jeli jsme krokem, protože přes ty hrboly to více ani nejde. Po chvíle jsme přijeli k první celnici, kde se měl udělat výstup z Maroka. Vzala jsem pasy a šla jsem to zařídit. Asi po 10minutách bylo hotovo. Peťo mezitím vybavil s celníkem odbavení auta a hned brzy jsme mohli vyrazit dále. Teď nás čekala ta horší část. Vzpomněla jsem si na tuto situaci roky zpátky. Neskutečné fronty a čekání. Čekali jsme tu snad 5hodin. I závodní etapu zrušili, jelikož se to nestíhalo. Ale překvapivě jsem přišla k relativně krátké frontě a ccca během 15minut bylo hotovo. Opravdu neuvěřitelné. Pořadatelé totiž zařídili to, aby se Mauretánské viza zařizovala až v bivaku a tím nám tu bylo ušetřeno veliké čekání. Hranice jsme tedy opouštěli opravdu brzy a vydali jsme se na naší letošní první cestu Mauretánií. Asi po 50km měla začínat RZ, tak jsme tam jeli na jezdce počkat. Maťo tu již byl, tak jsme akorát čekali na Jančího, který se přiřítil během chviličky. Dali jsme jezdum občerstvení a čekali jsme co bude dál. RZ měla začínat až za více než 3 hodiny. Pořadatelé měli tuto rezervu kvuli nepředvídatelné situaci na hranicích. Během chvíli si Janč vytáhl madračku a šel relaxovat. Co jiného tu takhle dělat. Asi po hodině až hodině a pul jsme se s Jančím a Maťem domluvii, že už pojedeme do bivaku. Přeci jen budeme ještě dělat na místě viza, tak at máme dost času. Vydali jsme se tedy na cestu. Asi po 40km co jsme měli za sebou mi zvonil telefon a volal Jančí, že má rozsypaný mousse, at se vrátíme zpátky a přehodíme kolo. Okamžitě jsme otočili auto a vydali jsme se na cesvtu zpátky. Jančí nám jel nakonec naproti,tak jsme se vraceli „jen“ 25km. To nebylo tak hrozné. Během chvilky bylo kolo prohozené, tak se Jančí vydal zpátky na start RZ a my jsme to valili do bivaku. Měli jsme před sebou necelých 300km. Cesta nám utekla zpravidla jako vždy docela rychle. Jen když jsme přijížďeli do bivaku, viděli jsme tam zvláštně nakloněné dva kamiony. Když jsme přijíděli blíže, zjistili jsme, že před bivakem tak trochu zapadli. Jeden vpravo a vlevo skončila asistenční tatra. Chtěli jsme nějak pomoci, ale s Ivecem Daily to opravdu nemělo cenu ani zkoušet. Peťo to projel prostředkem přímo mezi nimi, tak to bylo takové trochu komické. Šla jsem zjistit, jak mohu klukum z Tatry pomoci, tak mě poslali za Kamazama, kteří stáli už v bivaku. Vydala jsem se tedy za nimi. Bohužel už měli rozhožené zázemí, tak mi řekli, že cca za 30min pojede jejich další kamion, tak nám pomuže. Vracela jsem se tedy zpátky s prázdnou. Mezitím už tam stáli pořadatelé a řešilo se co a jak bude dál. Po chvíli do bivaku přijížděl další asistenční kamion, tak jsme ho požádali o pomoc. Zkusilo se tahat ze zadu, ale bohužel to s tatrou ani nehnulo. Tak zkusili vytáhnout kamion co stál vedle a úspěšně se jim to podařilo. Domluvili jsme se tedy, že zkusí TATRU vytáhnout zepředu. Po chvíli trpělivosti, že nakonec podařilo a TATRA se rozjela a vyjela z ohromných kolejí. Výborně, oddychli jsme si. Šli jsme tedy stavět zázemí pro jezdce a očekávali na chvíli, kdy začnou vydávat víza. Asi po více než hodině čekání Mauteránští celnící opravdu začali. Ale jejich laxní a pomalý přístup je fakt šílený. Nebo alespoň pto nás, co na to nejsou zvyklý. Mezitím dorazil Jančí a Matěm do bivaku a my jsme jim alespon mohli držet fleka ve frontě. Po nějaké době jsme měli i víza hotové a tím pádem nám mohl spadnou kámen ze srdce, že již vše máme odbavené. Nyní již jen starost o jezdce a motorky. Kluci se vrhli na běžný servis a já zatím začala chystat Jančímu roadbook. Večer už byl docela klid, tak jsme se mohli soustředit co vše bude třeba na další zítřejší etapu.

9.1.2017 – pondělí – 7.etapa – Tiwilit/Tiwilit

Ráno jsme měli budíček na 6:30. Již ráno bylo opravdové teplo. I nás to v noci v autě budilo, tak jsme museli mít přes noc pootevřené dveře. Dnes nás jako asistenci čekal tak nějak volný den, prootože jsme zustávali ve stejném bivaku. Pravděpodobně je to taky i trochu kvuli bezpečnosti, tankování a hlavně pěkné poušti pro jezdce. Alespoň jsme nic nemuseli balilt. Jen jsme vstávali s jezdci, abychom je mohli vypravit. Po snídani jsme prošli všechno potřebné a když Jančí s Maťem potvrdili, že vše mají, brzy se vydali na start. Maťo startoval v 8:18 a Jančí v 8:20. Jezdce čekalo celkem 440km a z toho jen 26km přejezdu – zbytek byla RZ.V tuto dobu již bylo dost světla, ale pěkně to tu foukalo. To nás moc netěšilo. Měli jsme v plánu, že se odpoledne na chvilku natáhneme na deku na sluníčko až si uděláme svoje povinnosti. Vypadalo to, že se toho nedočkáme. Začali jsme tedy uklízet auto. Přeci jen je nás 5, tak tu máme dost věcí. Poté si kluci také chystali věci na připravu motorek po dnešní etapě. Mezitím jsme šli také na návštěvu k Tatrovákum a MRG teamu. Jára Vojna tu měl s sebou i frerida 250 2t, tak jsem se s ním domluvila a šla se tu povozit kolem bivaku. Sice jen na chviličku, ale i tak je to super být opět za řídítky.Jelikož bivak byl nedaleko od pobřeží, tak jsme se spolu všichni domluvili, že po obědě se pujdeme vykoupat. Jezdci tu přeci jen pořád nejsou, tak byl prostor. Pořadatelé nám dnes nachystali opravdu výborný oběd as poté jsme šli tedy na tu procházku. Oceán byl vzdálený necelý km. Brzy jsme již byli na pláži. Byla tu dlouhá písčitá pláž, trochu to stále pofukovalo, ale už svítilo i sluníčko. Oceán byl tedy dost studený, ale když už jsme tu byli, tak jsem si řekla, že tam musím jít. Nakonec jsem v tom nebyla sama a přidal se i Jára. Zbytek na nás jen koukal a klepal si na hlavu, že jsme blázni. Bylo to super osvěžující. Na chvilku jsme si lehli na osušku a relaxovali. Po krátké chvilce jsme se šli vrátit do bivaku. Neveděli jsme kdy jezdci dorazí a jsme tu pro ně, tak musíme být ihned k dispozici. Ulík už tu byl. Tak jsme naše očekávali každou chviličku. Dorazili tak do hodinky. Oba dva vypadali velice spokojeně. Předjellil dost lidí, tak očekávali i dobrý výsledek. Mechanici šli chystat motorky. Vypadalo to na klasickou přípravu bez dalšch větších zásahu, jen brzy kluci objevili, že Jančímu tam teče trochu olej. Bohužel tady v poušti to není možné opravit na 100% stav. Bylo by třeba rozebrat motor a omrknout to pořádně. Naštěstí to neteče tolik, tak budeme doufat, že to ještě těch pár posledních dní vydrží. Brzy jsme na internetu našli výledky - Jančí dojel na úžasném 4. místě absolutně, Maťo skončil na 5.fleku. Panečku, hoši neuvěřitelně zatáhli. Měli z toho ohromnou radost. Jančího tento výsledek posunul na abosulutní 7. pozici a Maťo se držel na 4.místě. Je to úžasné, ale ještě není konec rally. Ještě máme před sebou dost dní a muže se stát cokoliv. Po briefingu jsme dochystávali poslední věci na další etapu.

10.1.2017 – úterý – 8.etapa – Tiwilit/Azougui

Ráno jsme sice vstávali do tmy, ale pořád bylo teploučko. Rozednívá se tu hrozně rychle. Během 20-ti minut je snad již úplně sluníčko. Dnes jsme chtěli vyjet z bivaku dříve než jezdci, jelikož před námi bylo více km. Nás čekalo 575km a jezdci měli jet 454km a z toho 425km RZ. Brzy jsme byli po snídani, tak kluci rychle balili věci. Já jsem s Jančím procházela „předstartovní list“ nezbytných věcí a brzy to vypadalo, že máme opravdu vše. Na start jsme tedy ani nečekali a vydali jsme se na cestu. Přeci jen v dalším bivaku musíme být co nejdříve, abychom připravili zázemí a jezdci mohli přijet do hotového. Během cesty nás nepotkalo asi ani úplně nic neobvyklého. Bylo mnoho policejních kontrol, kterým musíme odevzdávat „fishe“ (dokument s našimi udáji – jméno, pas, narození, zaměstnání, atd.. máme to již předvyplněné dopředu, tak to jen rozdáváme) Někteří tyto policisté jsou tak přátelští, že nám tu podávají ruce a usmívají se. Pro nás to zas tak úsměvné není. Tedy na policisty nejdříve ano, ale po pár metrech co od nich odjíždíme,tak okamžitě taháme desinfekci na ruce. Vážíme si jejich přátelského přivítání, ale pořád se musí myslet na to, že jsme v Mauretánii a na hygienu tu nejsou úplně spravné podmínky. Další věc co tak trochu nechápu jsou tu děti. Když projíždíme nějakým menším městem, nebo spíš vesnicí, tak dětí je tu opravdu spoustu. Jen se tak nějak dělí na dvě skupiny. První jsou ty šťastní, kteří jsou nadšeni, že vidí bělochy a mávají o sto šest a ta druhá skupina už tak příjemná není. Už když se k nim přibližujeme, tak něco pokřikují, chodí schvílně uprostřed silnice, abychom co nejvíce přibrzdili a ukazují ať jim něco dáme. Pokud jim nic nedáme, někteří začínají házet i kameny. Není to vubec přijemný pocit. Jinak dnešní cesta byla téměř stejná, jako ty ostatní. Jen si tu musíme dávat větší pozor na tankování a do nafty přidávat mnohem více adetiva. Na pumpách tu je jedině nafta, benzin nemají ale téměř všechny pumpy vypadají stejně otřesně. Brzy jsme se blížili k bivaku. Podmínky nevypadaly moc dobře. Bivak byl sice umístěný na pěkném místě na rovině a s pěknou přírodou v pozadí, ale při vjezdu bylo hodně písku a už jsme viděli nějaká zapadlá auta. Roadbook ukazoval, že mám jet ještě 400m rovně a pak až odbočit vlevo. Jenže už tady stála nějaká auta, tak nás to tam také svádělo. Nakonec jsme uposlechli roadbook a jeli podle něj. Odbočili jsme na docela zpevněnou cestu, tak se nám ulevilo. Jen po chvíli se muselo odbočit zase vlevo a to už bylo přímo do bivaku. Peťa to tedy rozjel a písek jsme projeli jak jedna báseň. Pomalu jsme chtěli začít chystat zázemí, ale najednou přišel Maťo a vymyslel lepší místo na zaparkování. Peťo tedy poslechl a šel přeparkovat. Bohužel to byla chyba. Po chviličce jsme zapadli až po zadní nápravu a s autem se už nedalo ani hnout. No super. Všimli jsme si, že už i závodní TATRA je v bivaku,tak jsem šla Toma poprosit, aby nás vytáhl. Po chvíli dorazili a česká Tatra zachránila slovenské asistenční vozidlo. Kluci začali chystat zázemí a Jančí s Maťem čerpali sílu v občerstvení. Po chvíli přišel i hladový Ulík, protože tu neměl ještě ani asistenci. Je tu u nás každou chvilku. Je s ním sranda. Mezitím jsme začali chystat roadbook a pak jsme šli omrknout výsedky – jezdci vypadali docela spok ojeně. Po chvilce jsem nemohla uvěřit tomu co jsem viděla. Jančí v dnešní etapě dojel na úžasném 5. místě absolutně a Maťo místo pře ním. Toto umístění posunulo oba jezdce v celkovém pořadí. Jančí je absolutně na 5.pozici, 2. ve třídě veterán a 1. v kategorii 450+. Maťo držel krásnou celkovou 3.příčku. Nyní už konečně chápu Mauretánii. Slyšela jsem, že až tady se rozhoduje o tom, kdo je opravdu pan pilot. A opravdu to tak je. Držet na rovině není tak těžké, jako správně navigovat obzvláštně ve vysokých dunách. Ještě před briefingem jsme jeli s Jožkou natankovat do kamionu s benzinem co je v bivaku. Alespoň na těch pár metru se povozím. Jen tu jet pomaličku v hlubokém písku je trošičku obtížnější, hlavně když Jančí má moto nastavenou na sebe a já z ní abolutně nedosáhnu na zem. Brzy bylo vše nachystáno na další etapu a mohli jsme jít spát.