DomovPredajSlužbyAkciePrenájom priestorovPožičovňaAKTUALITYMotošportMédiaDiskusieKontakt
Motošport > Africa Eco Race 2016 > Report od Zuzky

Africa Eco Race 2016 - report od Zuzky

Aktuality

 Úvodem – AER 2016

Tak a je to tady. Dočkala jsem se! Stejně jako vloni jsem dostala tu úžasnou šanci být součástí jedné z největší rally světa – Africa Eco Race (AER). Nejdříve to vypadalo, že se letos nebudu moci zúčastnit, ale štěstí se na mě přeci jen usmálo. Opět zde budu jako managerka pro Slovenský team. Tentokrát máme dva jezdce – k Jankovi se ještě přidal Maťo Benko a dva mechanici – Peťa a Jožka. Takže náš team Slovakia Rally Team se pěkně rozrusta.

 

 

25.12.2015- pátek – Vyjíždíme

V pátek na první Vánoční svátek jsem se ráno o pul 6 vydala na Slovensko do Bratislavy. Zde jsme měli sraz s teamem a mohli jsme vyrazit směr Monako, kde nás čekali technické přejímky. Cesta po ránu byla bez problému, tak nebylo žádné zpoždění a v domluvený čas, po 9 jsme se všichni sešli. Jeli jsme dát moje auto k Maťovi na firmu a mohli jsme vyrazit. Jeli jsme s Jančím, Peťou a Jožkem. Maťo s Evkou (ženou) do Monaka letěli a čekali nás tam. Měli jsme v plánu ujet co nejvíce kilometru a někde v Itálii se kolem 8-9 ubytovat v hotelu, abychom byli připraveni na další den. Nejdříve se nám vše dařilo podle plánu. Jen po cestě jsme ztratili Jančího telefon, který jsme naštěstí našli zapadnutý v autˇľ se vľcech. Rakousko jsme projeli bez sebemenších problému. Bohužel v Itálii nastali první veliké komplikace. Bylo zhruba kolem 16:00 když při jízdě na dálnici – směr Venezia, začalo něco ukrutně rachtat. Naštěstí hned kousek od nás byl odstavný pruh, tak jsme mohli zastavit a zjistit situaci. Po chvíli kluci zjistili, že nám odešlo ložisko v levém kole. Tak a teď co si počít. Zastaví se Ti auto v Itálii se závadou, která se nedá jen tak opravit a navíc s tím autem potřebuješ do nejdříve pokračovat v cestě. Ještľ 25.12 kdy byl v Itálii Štědrý den! Volali jsme na pojišťovnu, kde je sjednané povinné ručení, byli by sice schopni odtáhnout auto, ale opravu do druhého dne dopoledne nám zaručit nemohli. Během chvilky k nám přijelo vozidlo, které nabízelo odtahovou službu. Bohužel řidič nemluvit anglicky, pouze Italsky, tak byl problém něco domluvit. Nakonec jsme zavovali Dadě Ozanové, co jezdí s Jankem na rally pravidelně , a ta nám mohla překládat do češtiny. Odtahovou službu jsme si tedy nechali zavolat. Nabídli nám také opravu, alebez garance času.. Již jsme byli ve spojení s Maťem a situace se řešila. Přemýšlelo se o všem možným – poslat ze Slovenska nové auto, nebo alespoň náhradní ložisko, abychom to mohli opravit. Bohužel jiné auto jsme mít nemohli, kvuli dokumentaci, která byla již dopředu vyřizená. Poslední alternativa byla asistenční servisní služba přímo od Iveca. Byl to opravdu boj, alepo pár hodinách se podařilo vyjednat podmínky. Maťo vše vyjednal po telefonu z Monaka. Ale nebylo to jen tak. Musela se složit finanční záloha v hotovosti – takže Maťuv kamarád na Slovensku jel do Iveca hotovost odevzdat. Odtah nás odvezl do nějakého města a my konečně měli souřadnice, které jsme mohli nahlásit do Iveca, aby přijeli servisáci. Po složení auta přišla zpráva, že za hodinu servis přijede. To nás trochu pozvedlo. Servisáci přijeli o pul 8 a okamzitě se dali do práce. Kotouč nešel ani vubec jednoduše sundat. Servisáci to nakonec museli vzít k sobe na servis udělat patřičné úpravy. Po hodině a pul byli zase zpátky.. My mezitím čekali na parkovišti. Po jejich příjezdu se nám ulevilo, že doopravdy vubec přijeli.. Nandali kotouč s novým ložiskem, kolo a bylo hotovo..Ptali jsme sej ich na náhradní ložisko do rezervy v případě potřeby u druhého kola. Bohužel neměli. Tak doufáme, že to nebude už potřeba.. Mohli jsme vyrazit dále! Sice jsme měli 8 hodit zpoždění, ale jedeme! Maťo nám našel po cestě hotel, kde jsme mohli přenocovat. Dorazili jsme o 2 ráno. Byla rychlá sprcha a hned spánek.. Byli jsme po  dnešním dni opravdu vyčerpaný.

 

26.12.2015 – sobota – na cestě, administrativní přejímky

Ráno jsme vstávali o 7 ráno, abychom vše stíhali. Došli jsme si na snídani a jeli jsme. Bylo před námi cca 500km. Itálii jsme již projeli hladce. Francie nám také nezpusobila žádnou neočekávanou situaci. Organizátor nám přichystal perfektní instrukce, jak se dostat přímo do centra Monaka. Najít depo, ve kterém byli přejímky nebylo těžké, jelikož vše bylo označeno fáborky. Na místo jsme dorazili kolem 13:00. V depu na nás již čekal Maťo s Evkou, tak jsme byli konečně zcela kompletní. Nejprve jsme zaparkovali dodávku a chtľli jsme začít s vykládáním, ale hlad nás nenechal na pokoji, tak nás Maťo vzal do cetra Monaka na obľd. Byly zde Vánoční trhy, tak jsme mohli pocítit, jak se slaví Vánoce v jiném státě. Asi nejvíc se mi na tom všem líbilo, že bylo opravdu teplo. Mohlo být kolem 15C. Už jsme se nemohli dále zdržovat, museli jsme se vrátit zpátky do depa. Čekalo nás spoustu práce. Nejprve jsme museli vyložit celé auto, pak teprve šli vyložit motorky. Jelikož jsme měli jít na přejimky až následující den, tak jsme i přes veškeré zpoždění měli dostatek času. Začalo se s dochystáváním motorek. Byla potřeba dodělat spoustu věcí na motorkách. Přidělat veškeré náhradní díly, vše dvakrát zkontrolovat a podobně. K večeru jsme si usmysleli, že zkusíme udělat přejímky ještě dnes, aby další den byl volnější a nemuseli jsme se nikam honit. Administrativní přejímku jsme zvládli bez problému. Jen na technickou nám již nezbyl čas. V depu jsme vše opět poskládali do auta a jeli jsme na hotel, který nám Evka zarezervovala. Vydali jsme se do centra večerního Monaka. Moc pěkná podívaná. Zmohla nás unava, tak po večeři jsme se dali na zpáteční cestu. Vše vypadalo, že není žádný problém. Bohužel po hodině jsme zjistili, že Janko zase ztratil telefon. Tentokrát to vypadalo, že ho ztratil doopravdy. Pravdľpodobně ho nechal ležet na stole v restauraci. Zkusil se tam vrátit, jenže restaurace už byla zavřená. Tak jsem trochu zklamala, že jsem to nedokázala ohlídat. No uvidíme další den. Třeba se opravdu v té restauraci najde. Radši jsme to šli zaspat.

 

27.12.2015 – Neděle – technické přejímky, slavnostní start

Hned po snídani jsme jeli do depa. Administrativní přejímka byla sice za námi, ale stále nás čekala technická. Zjistili jsme, že potřebujeme dochystat ještě pár maličkostí na motorečkách. Po dukladné prohlídce motorek jsme mohli začít. Dostali jsme čísla, tak jsme polepily motorky i auta a čekali na kontrolu zapojení GPS a iritraku. Postupně jsme obcházeli všechna stanoviště, až jsme se dostali nakonec. Zvládli jsme i technickou. Mezitím Evka zajela do restaurace a Jančího telefon zde opravdu byl. Tak se nám všem ulevilo.. Přejímky máme za sebou a telefon se našel!

Po skončení technické se museli motorky předat do uzavťeného parkoviště. Rovnou jsme tam přeparkovali asistenční auto, jelikož zde byl od 14:00 slavnostní start. Divácky dost atraktivní místo. Každý si mohl prohlídnout naleštěné závodní stroje, které budou zdolávat Afriku.

Ve 2 hodiny byla rally oficiáloně odstartovaná. Janko s číslem #110, Maťo 111 a naše asistenční auto #534- Po startu jezdce čekal krátký prolog – projížďka Monakem. Po příjezdu z prologu nás čekalo opět nakládání motorek a balení všech věcí. Čekal nás přesun do přístavu Sete – přibližně 350km. Cesta do přístavu byla bez komplikací, tak jsme byli všichni spokojeni. Jen v přístavu už začínali být malé zmatky. Dlouhé čekání na nalodění apodobně. Motorky jsme chtěli nechat na trajektu zvlášť, aby se pak nemuseli před závodní etapou zase vykládat. Maťo projel mezi celníky bez problému. Bohužel Janka zastavili a nepustili ho dál, jelikož měl papíry jen pro sebe, ale ne pro motorku. Tak jsme  museli motorku naložit zpátky do auta. Při nalodění tu byla zase doluhá časová prodleva. Jelikož jsme měli po všech kontrolách, tak jsme motorku znovu vykládali. Janko s Maťem si alespoň v klidu mohli nachystávat věci. Nalodění jsme se přeci jen dočkali. Nějak po 21:00 jsme už byli na lodi a na recepci jsme si vyřizovali kajuty. Po 23.hodině se zvedly kotvy a loď začala opuštět Francouzský přístav a nabrala směr přístav Nador – Maroko.

 

28.12.2015 – Pondělí – den na lodi – briefingy, školení

Po 8.hodině jsme museli odejít na snídani, protože nás čekal další perný den. Ikdyž budeme celý den na lodi, tak v pruběhu celého dne je ruzné školení, vyřizování a zařizování. Dopoledne jsme už dostali roadbooky, tak jsme mohli zkontrolovat etapu, která nás bude další den po vylodění čekat. V 11 hodin nás čekal povinný a dost dlouhý první hlavní briefing. Ze začátku klasické organizační věci, ale postupně jsme se dostali k jádru celé rally. Briefing trval skoro dvě hodiny. Nemohli jsme se už dočkat obědu. Jenže ihned po obědě následovalo školení na GPS, poté na iritrak. To nám vzalo skoro další dvě hodiny. Mezitím jsme si museli jít nechat udělat customs (celnice) na lodi. Jak pro nás, tak pro veškeré vozidla. Fronta tu byla neuvěřitelná. Jen co se týče AER – je nás tu cca 450 lidí a cca 200 vozidel (komplet všichni, včetně pořadatelu a asistenčních vozidel) Na pasy jsme čekali něco kolem dvou hodin. Pak jsme museli jít čekat do vedlejší fronty na vozidla, ale radši jsme to vzdali a šli na večeři, doufajíce že po večeři bude fronta hnedka menší. Fronta sice menší pak byla, ale stejně nám zabrala další dvě hodiny, než jsme mohli cokoliv zařídit. V pruběhu čekání nakonec byla i sranda.. Hráli jsme ruzné slovní hry. Po 21.hodině konečně bylo vše vybavené. Vzhedem k tomu, že jsme měli plánované připlutí do Nadoru v 6 ráno místního času (našeho 7:00) tak jsme plánovali už zalehnout. Nakonec jsme se chvilku s klukama zapovídali a znenadání přišel pořadatel se změnou připlutí – 3 hodiny zpoždění a zkrácení závodní etapy. Rychlostka na zítra měla být jen 100km, aby si všichni zvykli na roadbook, ale díky tomuto zpoždění byla částečně zrušená a bude jen 50km doluhá. Ve finále jsme si alespoň mohli přeřídit budíky a máme o pár hodin spánku více. Jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

 

 

29.12.2015 – Úterý – 1.etapa

Druhá noc na lodi. Ráno jsme šli na snídani a hlavně zjisit situaci co a jak dnes vubec bude. Moc jsme se toho nedozvěděli. Po snídani jsme šli balit věci do kajut. Pak jsme čekali dost dlouhou frontu na to, abychom se vubec dostali k autu a jezdci k motorkám. Mezitím nám organizator přišel oznámit, že motorky nepujdou rychlostzní zkoušku vubec. Nabrali jsme totiž další zpoždění a připlouvali jsme až po desáte hodině místního času (našeho 11 hod) Kamiony a auta jeli alespoň těch 50km RZ. Po vylodění v Nadoru jsme opět strávili spoustu času na celnici, kdy se kontrolovali hlavně dokumenty od aut, které jsme vyřizovali na lodi a samozřejmě i naše pasy. V mezičase, kdy jsme stáli ve frontě,  jsme museli tak jako tak  připravit Jančího a Maťka na první etapu. Byla sice bez RZ, ale stejně na jezdce čekalo skoro 510km do dalšího bivaku  v Jorf El Hammam. Organizatoři kontrolovali hlavně správně zadaný GPS code a funkčnost iritfraku, aby nedošlo hned na začátku rally k nepříjemným situacím. Kolem 12 hodiny byli jezdci vypuštěni do této etapy. Po jejich odstartování jsme se vydali v jejich stopách. Jen jsme ještě zařídili naše propuštění na celnici, v bance jsme vyměnili peníze a už se jelo. Jeli jsme skoro stejnou trasu jako závodníci, tak jsme je mohli jistit zezadu, kdyby náhodou něco byla potřeba. Naše trať do dalšího bivaku dnes byla dlouhá téměř 590km. Z přístavu jsme vyráželi až po 13.hodině, jelikož v bance byla poměrně dlouhá fronta. Jako bychom si na to čekání už nezvykli. Připomněla jsem si zacházení s GSP. Během chvilky jsem byla v tempu. Navigování trasy pomocí roadbooku jsme zvládli bez problému. Peťo s Jožkem během chviličky také věděli co a jak.  Během cesty jsme potkali mnoho asistenčních aut. Ke konci jsme se chytli takové menší kolony a jeli jsme s nimi. Nemělo tu cenu někoho tu v zatáčkách předjíždět. Nebylo úplně kam spěchat. Do bivaku jsme dorazili už za tmy. Až kolem 21.hodiny. Jančí s Maťem na nás už čekali. Už jsme mohli rozložit zázemí  a začít se chystat na zítřejší etapu. Připravili jsme roadbook a Jančí opravoval ještě nějaké věci na motorce, jelikož po cestě měl problémy s pojistkami. Nesvítilo mu světlo na roadbooku a tudíž musel dojet etapu skoro jen na pamatováka, když zastavoval u pouličních světel, aby vubec věděl kam má jet. Na závadu brzy přišel. Byla potřeba zaizolovat jakési kabely a trochu upravit jejich umístění. Kolem pôl 11 začínal briefing, kde jsme se dozvěděli dost informací. Briefing byl až tak pozdě, jelikož na trati bylo pár ošklivých crashu, tak organizatoři museli zasahovat. Naštěstí se jednalo jen o rozbitá auta a né o lidské zranění.  Po briefingu jsme měli takovou skoro noční večeři. Pak jsme potřebovali ješťe doladit pár posledních věcí – dopsat změny do roadbooku, nachystat pití, jídlo a veškeré potřebné věci na další etapu. Jančí ještě naposledy obešel motorčeku, zda-li není cosi potřeba a s klidnou hlavou jsme šli spát až kolem 1 hodiny ranní.

 

30.12.2015 – Středa – 2.etapa

Budíček jsme měli o pul 6, tak spánku opravdu moc nebylo. Došli jsme si na snídani a pak se šli jezdci chystat. Start první motorky byl v 7:00. Jančí šel v 7:14 a Maťo v 7:16. Poslední kontrola jezdcu a motorek, zda-li je všechno tak, jak má být. Všechno vypadalo dobře, tak se jezdci vydali do dnešní etapy, která je pro ně 401km dlouhá. Z toho 312km je rychlostní zkouška. My jsme zatím pobalili zbytek věcí a vydali se na cestu do bivaku do Tagounite. Čekalo nás 361km. Cesta v asistenčním autě probíhala bez problému a kolem 13hod jsme se dostali do bivaku, kde skoro nikdo ještě nebyl. Jelikož motorky startují hned jako první, tak i my muzeme dost brzy vyjet. Auto jsme postavili ke kamarádum, k Ullevalseterovi. V klidu jsme mohli vše rozbalit, stany, plachtu, připravit nářádí, jídlo a pití. Pak už jsme jen vyhlíželi jezdce. Konečně tu už bylo i krásné počasí – na tílko a kraťasy. Cca po hodině se tu objevil Ulle. Dále začali jezdit už i ostatní auta, sem tam nějaký kamion a najednou tu byl Maťo. Kluci se šli starat o motorku a já zjišťovala dojmy z tratě. Vše prý ok, dokud Tě nezačnou předjíždět auta a kamiony a prášit. Během pul hoďky tu byl i Jančí. Tak jsme byli velice spokojeni, že tu máme oba dva jezdce. Jančího přední maska byla trochu ohnutá jiným směrem, než-li by měla být, tak mi bylo jasné, že se něco stalo. Naštěstí to byl pád, který nebyl zas až tak vážný. Na motorce sice něco zanechal, ale Jančí je v pořádku a to je dulezite. Praskl i kryt pod motor, tak z něj vytekla voda, ale i bez toho se tu dá jet. Měli jsme dostatek času na to, abychom vše v klidu nachystali. Během odpoledne jsme připravili roadbook a do večeře se montovali motorčeky. Ruzné upravy, přezouvání guma podobné záležitosti. Dokonce i výsledky byli docela brzy vyvěšené. Jančí skončil na 11.místě a Maťo na místě 8. Tak jsme byli ještě o to víc spokojenější. Jen nám vrtalo hlavou to, že v bivaku jsme viděli jednu Tomečkovu tatru, ale když jsme je pak šli najít, abychom hodili řeč, tak jsme je nikde nenašli. Zprvu jsme mysleli, že jeli tankovat, či někam na jídlo, ale čím více se blížil večer, tím jsme byli více nervoznější. Až mi to nedalo a šla jsem zjistit situaci k pořadatelum. Podle iritraku Tě mohou kdekoliv lokalizovat. Odpověděli mi, že jsou cca 300km daleko a mají rozbitou tatru. Moc špatné zprávy. Ale kluci byli v pořádku! Po chvíli jsme potkali press od Tomáše, tak nám situaci vysvětlili. Asistenční tatře odešel motor cca 50km od vyjeti z předchozího bivaku. Tak zavodní tatra jela na pomoc. Pořád se situace řeší, co a jak bude. Jediné, co jsme mohli klukôm nabídnout bylo to, že jsme schopni naložit posádku z asistenční tatry a do Dakaru je dopravit. Jenže dokud nebudou tatry v bivaku, není možné něco pořádně řešit. Večer jsme došli na briefing, doupravili jsme roadbook, dali večeři a chvilku po 22.hod se šlo spát. Přeci jen na dnešek toho spánku moc nebylo a ráno moudřejší večera

 

31.12.2015 – čtvrtek – 3.etapa

Ráno jsme se nemohli dočkat snídaně tak, jako každý den.  Hlavně jsme čekali nějaké info ohledně našich tatrováku. Už jsme konečně viděli tatru v depu, ulevilo se nám. Ale bohužel přijela sama, bez s40m před své asistence – ta je zcela nepojízdná. Tomáš se rozhodl, že jí nechá v gáráži kdesi poblíž u předchozího bivaku. Nemělo by cenu pokračovat až do Dakaru a mít tatru zapřaženou někde na tyči. Navíc by byl i veliký problém sehnat auto, které by bylo schopné jí táhnout. S klukama jsme se domluvili, že jim alespoň budeme moci pomoci tím, že posádka z asistenční tatry pojede s námi. Již na dnešní přejezd se k nám připojil jeden člen asistenční posádky – Tomáš. Dnes jsme se přesouvali do Assy. Cesta pro asistenci byla 565km. Na závodníky čekala trať dlouhá 558km a z toho 450km byla rychlostní zkouška. Jakmile nám Janko a Maťo odstartovali, mohli jsme se vydat na cestu. Hned asi po 50km jsme se blížili k vesnici, kde bylo měření rychlosti, která byla zapsaná v roadbooku, tak jsme o ní samozřejmě věděli. Bohužel nám to začalo pípat už někde 40m před cedulí, takže jsme překročili nechtěně rychlost a už jsme to měli zaznamenané v navigaci. Uvidíme co nám na to řeknou organizátoři. Přeci jen 84km/hod je docela dost na 50km/h. S Jančím a Maťem jsme se domluvili, že na ně počkáme po rychlostce. Dál už pak zbývalo jen 100 společných km do bivaku.  Chvíli jsme na ně museli čekat, tak jsme si udělali takový menší kemping. Uvařili si polévku, kávičku a čekali jsme. Brzy jsme se však našich kluku dočkali. Dali jsme jim první pomoc v podobě rio mare a vody a mohlo se jet dál. V bivaku jsme řešili klasické věci, jako každý den. Byla potřeba nachystat roadbook, motorky a vše potřebné pro naše jezdce. Pak jsme uviděli výsledky. Jančí dokončil etapu na krásném 6.místě, Maťo dojel  9. Celkově Jančí prozatím 7. a Maťo 6.

Nejprve nám ani nepřišlo, že dnes je Silvestr a slaví se Nový rok. Jak jsi prostě takhle na rally, tak nemáš tolik času a myšlenek na to, co se děje okolo. Soustředíš se jen na to, aby Tvoji jezdci měli co nejvíc  nadstandartní péči. Až na večeři jsme si všimli, že tu jsou skleničky se šampaňským.Večeře byla také poněkud slavnostnější. Je to trochu jiné přivítání Nového roku, ale o to je to zajímavější a užasnější. Ikdyž si myslíš, že bys byl na tento den raději s rodinou a přáteli, tak tady Ti to nepřijde, že by to bylo jiné.  Všichni tu jsou moc kamarádští, takže jak přátelé, tak rally rodina tu je. Nikdo Ti tu nepřipadá cizí, ikdyž se se všemi neznáš. A o tomhle to je! Dali jsme si nějaký ten přípitek, dodělali resty na motorkách a šli jsme k ohni za ostatními.

 

 

1.1.2016 – pátek – 4.etapa

Říká se, jak na Nový rok, tak po celý rok. Asi bych si to dovedla představit i v našem případě. Žít pořád takhle. Nemáš tu starosti z denodenního života, jako je u nás. Ale řešíš jen závod. Zda-li jsme na nic nezapomněli, zda-li má jezdec vše, zda-li motorka vydrží apodobně. Ráno bylo klasické, jako každý den. Skoro vše jsme měli nachystané z předchozího dne, tak jsme ani nemuseli nikam spěchat. Dnes jsme se přesouvali z Assy do Remz El Quebir. Pro nás to bylo to bylo 403km. Pro závodníky dnes nebyl žádný přejezd a celá etapa byla RZ která měřila 409km. Dnes se k nám do auta přidal i Peťa – další a zároveň poslední člen asistenční tatry. Tak dnes jsme pokračovali už v 5lidech. Tak nějak se trochu rozrustame.  Alespoň je v autě větší sranda. Jsme s tatrovákama takový velký česko-slovenský team. V obou teamech jsme zástupsi jak z Čech, tak ze Slovenska. Cesta do bivaku nám utekla docest rychle. Měli jsme nějaké dobré tempo. Přijeli jsme do depa a Ullevalseter tu již byl. Neuvěřitelné! Sice jen asi 5 min, ale byl tu. Jen tu neměl ještě asistenci. První den, kdy jsme do bivaku dojeli dříve, než-li oni. Tak jsme Ulleho mohli obsloužit my, jelikož každý den stojíme v bivaku u sebe a držíme si navzájem místa. Celý jeho team je super. Ikdyž... všichni na AER jsou super. Něco málo přes hodinu a Maťko přijížděl do bivaku. Cca pul hodiny po něm dorazil i Jančí. Sdělili nám dojmy z tratě. Jančí trochu zabloudil, tak nebral zpoždění. Dál mu taky trochu zlobila motorka. Zprvu s výsledkem nebyl spokojený, ale pak si uvědomil , že to je jen výsledek. O nic jiného nejde. Je celý, zdravý, je v bivaku a to je tady to nejdulezitejsí. Jen jsme zase pohřešovali tartu. Kluci tu stále nebyli. Po hodně dlouhém čekání jsme se dozvěděli o jejich problemu. Trať byla hodně kamenitá a skoro všichni měli problémy s gumama. Bohužel i naše tatra se dostala do potíží a za dnešní etapu měla 3 defekty. Jeden byl v místě, kam by se nedalo ani jentak zajet, tak to vypadalo na to, že budou muset čekat na balečku, protože už neměli další rezervní gumu. Naštěstí kolem zrovna projížděla asistence od jiného teamu, tak klukum nahradní gumu vypujcili a oni mohli konečně pokračovat dále. Tak etapu dokončili a do bivaku se dostali. Díky bohu..Tak jsme tu byli už všichni. Odpoledne/podvečer jsme strávili klasickým montováním motorek a chystání věcí na další etapu. Večer briefing, večeře a do postele jsme se dnes dostali i docela brzy, tak alespoň načerpáme síly na další den.

 

 2.1.2016 – sobota – 5.etapa

Dnes nás čekal náročný den. Čekalo nás přesun do Dakhly, který byl pro asistenci dlouhý 827km. Celý den strávený v autě. Hlavně jsem si vzpomněla na loňský rok. Trasa byla pro tento přesun úplně stejná. Jen s tím, že Jančí měl problém s motorkou a místo 800km jsme jich najeli 1200. Po zkontrolování obou roabooku (asistenční a závodní) jsme našli společný bod přejezdu, který byl zhruba v polovině a měli jsme v plánu jet pak za Jančím a „jistit“ ho zezadu. Po 4 hodinách čekání na pumpě nám organizátoři volali, že motorka je porouchaná a je naložená na balei, tak ať pokračujeme do bivaku. Po dalších ujetých 200km jsme obdrželi telefon, že balei truck musí jet urgentně natankovat vrtulníky a my se musíme pro motorku vrátit. Tak jsme jeli zpátky a najednou jsme měli o 400km najeto více. Bylo to šílené. Jen 200km podle roadbooku obráceně. Hned ráno mi celý den probleskl v hlavě. Doufám, že to nebude nikterak stejné. Jakmile jezdci odstartovali, my jsme se vydali na cestu. Cesta se zdála docela klidná i jsme měli dobré tempo. Měli jsme s Jančím a Maťem domluvený sraz na určité pumpě. Když jsme na pumpu přijížděli, tak kluci si tu už seděli a v klidu si vychutnávali Marocký čajíček, coca colu a pringless. Vypadali spokojeně. Již měli po rychlostní zkoušce a už zbývalo jen 200 společných km do bivaku. Dali jsme jim alespoň občerstvení v podobě rio mare na cestu, natankovalo se a mohlo se jet dál. Maťo nabral tempo a rychle vyrazil směr bivak. Jančí už věděl, že není kam spěchat, tak jel v pomalejším tempu s námi. Bivak byl na úplně stejném místě jako vloni. Přímo u oceánu. Jen to znamenalo, že tam byl ohromný vítr. Našli jsme si relativně klidné místo, kde jsme byli schovaný mezi organizačními auty. Přijížděli jsme až k večeru, tak jsme v klidu vše potřebné vyložili a trošku kluci začali i s přípravou motorek. Nemělo to cenu přehánět, protože další den pro nás byl rest day. Nikam se nejelo. Celý den jsme měli čas na to nachystat motorky a vše potřebné beze spěchu a když zbyde čas, mužeme si i odpočinout. Briefing dnes ani nebyl. Po večeři jsme s klukama společně v klidu poseděli, popovídali si a dali si i skleničku vínečka. Bylo to super, když najednou víš, že na zítřejší den není co urychleně chystat. Hlavně bylo taky podstatné to, že nemusíme alespoň jeden den nikam brzy vstávat.....

 

 

3.1.2016 – neděle – rest day

Tak jak jsem si myslela, že se trochu vyspíme, jsem  se docela pomýlila. Čím víc se člověk na něco těší, tím je větší pravděpodobnost, že to nevyjde. Jednoduše jsme se vzbudili docela brzy. Měli jsme hlad, tak jsme utíkali na snídani. V depu vládla pohoda. Všichni byli spokojeni že je konečně den volna. Den bez závodění. Bylo dostatek času na všechno. Peťo s Jožkem začali v klidu chystat motorky na další závodní etapu. My s Jančím jsme se věnovali fotkám a ruzným reportum. Janči potřeboval v depu sehnat nové gufero do převodového kolečka. Obcházeli jsme depo už den předem. Domlouvali jsme se s Kazachstánci. Přislíbili nám pomoc. Ale bohužel jsme na to už začali spěchat a oni tu ještě neměli kamion s náhradními díly. Jančí začal shánět dál. Usmálo se na něj štěstí v Desert rose teamu, kde potřebné gufero sehnal,.Po obědě už bylo  méně práce, tak jsme se mohli jít projít po pláži. Foukal sice silný vítr, oceán byl studený, ale i tak to bylo parádní. Šli jsme podél pobřeží po kraji oceánu, takže během chvíli nás stejně vlny úplně zmokřily. Ze začátku to bylo sice ozvěžující, ale pak bylo docela chladno. Maťo s Peťou a Jožkem poté odešli do restaurace se pořádně najíst. Jás e mezitím na chvíli natáhla na pláž a asi hodinu jsem fakt relaxovala. Nádhera. Jenže jak tomu už je, tak volný den utekl tak rychle, že najednou byl už zase večer. Tak se šlo na večeři a na briefing. Dnes jsme měli takovou „slavnější“ večeri, Grilovaný steak s opečeným bramborem na ohni. Pochutnali jsme si.  Jelikož nás na zítra čekal přejezd z Maroka do Mauretánie, tak byl start zítřejší etapy již v 5:30. Pro nás to znamenalo budíček ve 4:15. Takže po večeři rychle dochystat vše potřebné na další etapu a velice brzy jsme zalehli. Přeci jen při představě toho vstávání....

 

4.1.2016 – pondělí – 6.etapa

Dnes nás čekalo opravdu brzké vstávání. Museli jsme vstávat brzy kvuli přesunu do Mauretánie do Chami, 580km. Vloni jsme čekali na hranicích téměř 8hodin a díky tomuto zdržení byla celá závodní etapa zručená. Ornagizátoři tomu chtěli letos předejít. Budíček jsme měli na 4:15. Bohužel mě se vybil telefon, tak jsem dala buzení za ukol Peťovi. Jenže Peťa si stále nepřeřídil čas, tak nás všechny vzbudil ve 3:15. Vstali jsme, oblékli jsme se a Maťo z ničeho nic povídá co blbneme, že je ještě brzy. Tak jsme si šli ještě na hodinku lehnout. Jenže už to byl takový polospánek, že skoro nikdo už pořádně neusnul. Když jsme tedy na druhý pokus vstali ve správný čas, dozvěděli jsme se, že mechanici od Ulleho měli podobný problém a vstali dokonce něco před 3:00. Takže jsme už ráno byli pěkně unavený z toho nevyspání. Ale pokračovat jsme museli. Šup šup na snídani, vypravit jezdce a vyrazili jsme. Byla ještě tma, když jsme opouštěli bivak a ještě dlouhou dobu po tom, cca 250km. Čím více jsme se blížili k Mauretánským, tím víc jsme si museli hlídat pumpy. V Mauretánii je dost veliký problém s dostupností pohonným hmot. Když už se něco najde, tak je tu zase veliký probém  s kvalitou. Naštěstí před hranicemi bylo ještě pump dost, tak jsme mohli v klidu dotankovat do plna. Při výstupu z Maroka se pomalu začali již tvořit kolony. Pořadatel nám naštěstí zařídil, že my od AER máme přednost. Samozřejmě zase my z asistence museli dávat přednost jezdcum, aby stihli plánovanou rychlostní zkoušku. Výstup jsme zvládli. Teď už nás čekalo cca 10km hroznou cestu, plnou vraku aut, hlubokého písku, do kterého mužeš kdykoliv zapadnout a hlavně společnost „černých“. Naštěstí jsme to všechno zvládli. Jen jsme zahlédli tu ohromnou frontu kamionu před námi a už jsme skoro ani nepočítali s odstartováním RZ. Když jsme se přibližovali, tak nás zahlídl celník a pustil nás dopředu, protože jsme součástí závodu. Uffff. Nemuseli jsme tu čekat. Teď už jen projít s pasy a mužeme jet dále. Organizátor to letos měl opravdu dobře zařízené. Jen jsme jim podali pasy, dali nám tam razítka a víza, že se dodělají až v bivaku. Tak jsme tu všeho všudy i s výstupem z Maroka mohli čekat možná tak hodinu. Šlo to jako po másle. Brzy jsme Mauretánské hranice opouštěli a pokračovali směr bivak. Jenže najednou telefon – Maťo volal. Ihned nás napadali špatné myšlenky. Maťo nám oznámil, že mu motorka n����jak huř čerpá benzin a je potřeba to opravit. Oznámil, že na nás počká na začátku RZ, prý jedeme okolo. Po zhruba 64km jsme dorazili na místo. Bylo tu už spoustu jezdcu. Najednou bylo dostatek času. RZ starotvala až o hodinu a pul později. Kluci Maťovi servisovali motorku a jezdci si mezitím trochu odpočívali. Již tu pálilo sluníčko, tak každý byl všelijak poschovávaný jen aby nebyl na přímém slunci. Motorka se brzy opravila, ale my neměli kam spěchat. Čekali jsme na start, dokud neodstartovala RZ, pak jsme už jeli do bivaku. Měli jsme před sebou už jen 120km. Brzy jsme dorazili na místo. Ulle byl už klasicky v cíli, ale alespoň nám podrželi místo, jako každý den. Po chvíli přijeli i jezdci a šli jsme vybavovat víza v bivaku. Z ničeho nic tam byla zas pořádná fronta. Asi je jedno, jestli máš ty hodiny čekat na hranicích, nebo tady v bivaku. Asi po pul hodině čekání Chris zahlásil, že kdo má viza z loňského roku, tak muze jit na začátek fronty a rovnou je dostane do ruky a nalepí se do pasu. Výhoda toho, že jsme tu byli i vloni. Tak jsme s Jančím nakonec víza měli hotové brzy. Maťo s klukama na tom byli huře a frontu si museli vyčkat. Pak se šlo klasicky servisovat a chystat vše potřebné. Spát jsme šli brzy, protože i dnešní den byl docela náročný.. Ovšem jako každý den na rally....

 

5.1.2016 – Úterý – 7.etapa

Dnes nás čekal opět náročný den. Měli jsme před sebou zase dlouhou trasu – 684km. To znamenalo celý den strávený v autě. Byl to přesun do Amodjaru. Jezdce čekalo celkem 444 km, z toho 414km byla rychlostní zkouška. Takže přejezd byl minimální. Dnes se cesta hrozně vlekla. Venku bylo nádherné počasí, sluníčko svítilo a my se museli pařit v autě. No nenadělali jsme nic. Přesun jsme tak jako tak museli zdolat. Jelikož pořád jedeme v 5-ti členné posádce, tak je cesta o dost veselejší. Po cestě jsme měli přestávky abychom se alespoň trochu nabažili počasí a hlavně se protáhli a něco za celý den snědli. Za dnešné cestu jsme si akorát připomenuli ohromnou chudobu v Mauretánii. Normální člověk si to snad ani nedovede představit co tu je. Jízda na vozíku, který je zapřažený za oslem, žebrající nejen děti, pobouchaná auta, provoz na křižovatkách tak, jak se to komu zrovna hodí a podobné věci. Jelikož jsme vezli dost plyšáku, které se u nás ve Všetatech a v Přívorech nasbírali, tak jsme mohli děti po cestě obdarovávat. Byla fakt vidět jejich ohromná radost, protože hračky tu jen tak neseženou. Bohužel do focení šťastných dětí jsme se pro jistotu nepouštěli, protože to tu je divočina. Byla jsem ráda, že mě nevytáhli z auta, když jsem jimn plyšáky podávala, Nakonec jsme museli zvolit taktiku, že jsme plyšáky z okna vyhazovali, jakmile jsme  nějaké děcko uviděli. Situace tu je fakt šílená.  Do bivaku jsme přijeli pozdě odpoledne. Jančí s Maťem nás již očekávali. Přeci jen jejich trasa byla o 240km kratší, než-li naše. Oni jedou mnohem rychleji, než-li nám dovolí předpisy. Podebatili jsme o zážitkách, které jezdce čekali a dali jsme se na přípravu motorek, roadbooku a všeho potřebného. Náš každodenní rituál. Naštěstí jezdci jsou opatrný a motorky neničí, tak to zatím vždy máme na takovou pravidelnou udržbu, jako je třeba výměna oleje, gum, dolití večkerých kapalin, kontrola veškerých šroubu, atd... Mezitím už bylo najednou 20:00 a to pro mě znamenalo jít na briefing. Chodíme společně s Ládíkem Lálou – navigátor v Tatře od Tomáše Tomečka. S Ládíkem mohu diskutovat roadbook, když něčemu nerozumím. Na zítra je roadbook navigačně opravdu složitý. Navíc tu přibylo i mnoho změn, tak jsme měli co dělat, abychom to zvládli všechno přehledně zpracovat. Chudáci jezdci, pomyslela jsem si. Vubec si nedovedu představit, že bych se měla řídit v terénu jen takhle složitým roadbookem. Po briefingu jklasická večeře a šlo se spát. I přes to, že zítra jsme jako asistence nikam nemuseli jet, ale ono celý den sedět v autě, pozorovat roadbook, cestu a navigovat je také dosti unavující.

 

6.1.2016 – Středa – 8.etapa

Dnešní etapa byla tak nějak jenom pro jezdce. Jelikož v Mauretánii je šílený stav s dostatkem a kvalitou paliva, tak pořadatel vymyslel úžasnou strategii. Asistence bude mít dnešní den bez přejezdu a jezdce čeká klasická etapa akorát s tím, že se vrátí do stejného bivaku jako den předem. Pro nás to bylo ideální. Ráno jsme vypravili jezdce a měli jsme před sebou volný den. Jezdce dnes čekalo 499km a z toho 376km rychlostní zkouška. Jak jsem již řekla – RZ byla pro dnešní den opravdu navigačně velmi náročná, tak jsme očekávali příjezd jezdcu až odpoledne. Pro nás to znamenalo celý volný den. V klidu jsme vyklidili celé auto a udělali velký uklid. Přeci jen 5lidí v autě a z toho 2 motorkáři o něčem svědčí. Plno a plno věcí. Ráno to ani nevypadalo na to, že bude hezké počasí, ale postupně se vyjasňovalo až najednou byl krásný slunečný den. Zbyla i trocha času na opalování. Na oběd jsme vyrazili společně s tatrovákami – posádkou assistence a celým teamem pressu. Po obědě jsme měli tu čest a pozvali jsme se na promítání. Press připravil opravdu parádní záběry z každého dne. Nádherná podívaná! V pruběhu odpoledne jsme tak nějak debatili s ostatními asistencemi a očekávali příjezd prvních jezdcu. Dnes bylo čekání opravdu dlouhé. Jako první závodník přijel do cíle Ulle. Dorazil téměř až v pul 5. To už o něčem svědčilo. Muselo to být opravdu náročné když i Ulle přijel takhle pozdě. Další pul hodinu se nic nedělo a pak přijela druhá motorka. Postupně závodníci přijížděli do cíle. Jen Jančí a Maťo pořád nic. Už jsem začínala být pomalu nervozní. Ale najednou šel Ulle a nesl v ruce pruběžné výsledky. Viděla jsem, že Jančí do cíle rychlostky dojel. Pak už zbývalo jen 40km přejezd do bivaku. Jen o Maťovi jsem neměla žádné info. Tak jsem si říkala, že na sebe kluci asi čekají. Ničím lepším jsem se uklidnit nemohla. Jenže mi to nedalo a nepřestávala jsem být nervozní, protože jsme tu neměli jezdce, neměli jsme o nich pořádně žádné informace a hlavně jsme v Mauretánii, takže tu není ani signal, abychom si mohli v případě problemu zavolat. Hlavní mechanik od Ulleho to už nevydržel na mě koukat, jak jsem v nervech a vzal mě do pořadatelského auta PC1 abychom se zeptali na přesnou polohu obou jezdcu. Janko byl už kousek od bivaku a Maťo měl být ve vedlejší vesnici. Výrazně se mi ulevilo. Mezitím jsem se stavila u tatrováku na kus řeči, jelikož tatra byla už také v cíli. Ládík mi jen řekl, že jednoho z našich potkal asi 2 km před bivakem, jak ho někdo tahne na laně. Prý asi tak 15 min zpátky, takže tu už musí být. Jenže tu nikdo nebyl. Takže co se dělo? Proč byl náš jezdec tažený a není tu? Napadali mě ruzné myšlenky. Už se stmívalo a najednou byla tma. Byla jsem čím dál víc nervoznější. Ale najednou jsem uviděla Jančího, jak tlačí motorku v bivaku. Konečně! Utíkala jsem zjistit, co se děje a hlavně pomoci. Jančí si velice oddechl, že už je v bivaku. Jen koukám a chybí víčko od nádrže.. Proč?.. Jančímu přestala jet motorka, tak koukal čím by to asi tak mohlo být. Koukal i do nádrže a bohužel jí asi špatně zavřel a víčko po cestě ztratil. Motorku si vzali na starost už mechanici. Jančí vyprávěl zážitky, jak stavěl u Nasti, protože byla po nějakým padu. Vylíčil nám, jak bloudil, ale co bylo nejduležitější – je tu v cíli. Najednou slyšíme motorku a do stanu přijížděl i Maťo.Chvála bohu. Máme je tu oba dva. Maťo nejenom, že taktéž bloudil, tak hlavně pomáhal při velice vážném pádu jednoho motorkáře. Čekali na vrtulník a poskytoval skoro první pomoc. Hrozný zážitek. Už jen z vyprávění jsem měla husí kuži. Tak se začalo pracovat na motorkách. Já s Jančím jsme šli shánět víčko na nádrž a zařídit to, aby byly odečtené minuty za pomoc dalším jezdum. Bylo už pozdě. Jančí dojel nějak po sedmé. Sotva jsem začala chystat roadbook, tak najednou byl briefing. Byla jsem tak nějak ve spěchu. Po briefingu večeře, dochystat motorku, dojet natankovat, nachystat pití a jídlo a klasické věci. Najednou bylo 23hod.. Rychle jsme šli načerpat síly spánkem.

 

 

 

 

 

 

 
7.1.2016 – čtvrtek – 9.etapa
Ráno nám začalo dost tradičně. Došli jsme si na snídani a začali jsme chystat vše potřebné na dnešní etapu. Vše se zdálo  být stejné jako každý den. Jančí se oblékl a vyjímečně před odjetím na start jel projet motorku. Z ničeho nic byl hned zpátky a celý roztržitý povídá, že ztratil víčko od chladiče. To je fakt prušvih. Pár minut před startem mít takovýhle nedostatek. Předchozí večer jsme sháněli po depu víčko na nádrž, tak team EAOpomohl a víčko nám sundali z motorky, která již nepokračuje v závodě kvuli zranění jezdce. Jančího ihned napadlo dojet rovnou k jejich asistenci s otázkou víčka na chladič pro tentokrát. Nastala stejná situace – víčko sebrali ze stejné motorky jako včera. Výhoda, že tu mají zrovna stejnou motorku, jako máme my a mužeme jí využít na náhradní díly. Nejduležitější je asi to, jak tu jsou všichni hodný a všichni Ti chtějí pomoci, aby jsi mohl pokračovat v závodě dál. Takže motorka byla celá, Jančí odjel na start a my se mohli vydat na přesun do dalšího bivaku. Dnes jsme měli před sebou jen 210km. Jezdce čekalo 493km a z toho byla 444km dlouhá rychlostní zkouška. Přesouvali jsme se do Akjoujtu. Do bivaku jsme se dostali dost brzy, tak jsme si mohli vybrat pěkné místo na zaparkování. Odpoledne bylo docela dlouhé. Měli jsme plno času čekáním na jezdce, tak jsem tedy mohla vygtáhnou i deku a na chvíli jsem ulehla na sluníčko. Brzy mi tuto poklidnou chvilku přerušil Ulle, protože už byl v cíli. Tak jsem šla zjistit dojmy z jízdy. Během relativně krátké chvíle přijel Maťo a chvíli po něm dorazil do cíle dnešní etapy i Janko. Konečně byli oba v cíli. Vyslechli jsme si dojmy z tratě a šli jsme chystat věci na další den. Já v klidu chystala Jančímu roadbook a najednou koukám, že už jede do cíle první kamion a koukám a ona to byla  naše tatra. Ty brďo..Takové překvapení. Naši kluci tu jdou první!! To bylo radosti. Pak dost dlouhou dobu nikde na obzoru další kamion. Ten přijel skoro za dvě hodiny po první tatře. Vypadá to, že kluci pomalu ztahují ohromnou ztrátu, kterou nabrali při defektech. Večer jsme šli na briefing a poslouchali informace o následující etapě. Na zítra má být hodně dun, tak byl Jančí natěšený. Dochystali jsme vše potřebné a šlo se spát. Přeci jen musíme načerpat síly na další dny. Ještě bohužel nejsme na konci a máme toho hodně před sebou.
8.1.2016 - pátek - 10.etapa
Dnešek byl pro nás jako asistenci relativně oddechový den. Nečekal nás žádný přejezd, protože se jezdci večer vrací do stejného bivaku. Takže zůstáváme na místě. Tyto dny máme rádi, protože nám ubývají starosti o asistenční auto. Během přesunu z bivaku do bivaku se může stát cokoliv. Tak jsme alespoň klidnější. Kluci z pressu od Tomečků mi nabídli, že dnešní den mohu strávit s nimi. Pojedou do dun dokumentovat dnešní etapu. Nejprve jsme samozřejmě vypravili jezdce na dnešní etapu. Jezdce čekalo asi 70km dun. Etapa pro dnešek byla 403km dlouhá, RZ byla 379km, takže přejezd byl minimální a skoro celý den muselo být nasazené ostré tempo. Z včerejšího briefingu víme, že etapa by ale i přes to měla být docela rychlá. Jakmile jezdci odstartovali, tak jsem se mohla vydat za Tomečkama a vydali jsme se na cestu. Cesta do dun byla něco málo přes hodinu dlouhá a 550 vzdálená. Pár km jsme jeli po klasické pěkně upravené asfaltce, ale brzy přišel zlom a my museli odbočit na vedlejší cestu. Nejdříve tu cesta byla, ale ta se po pár km ztratila a my jeli teréním autem napříč dobrodružství po volné planině. Kluci měli přibližné souřadnice, tak směr jsme věděli. Horší bylo to, že tu byly skály a my je museli nějak objet. Během chvile však zkušená posádka cestu objevila a my mohli vklidu pokračovat dál. Hned za skálami se rozjasnil obroz a v dálce už jsme viděli duny. Vypadalo to, že už jsme nedaleko od nich, ale GPS stále ukazovala vzdálenost 17km. Čím víc jsme byli blíže, tím se duny zvětšovali. Během chvilku jsme byli u nich. Otevřel se nám pohled na ohromné dunové pole. Již tu stála zaparkovaná nějaká  auta od ostatních pressu. Vydali jsme se hledat nejlepší místo na focení. Museli jsme projít pár dun, abychom se dostali na nejlepší místo. V tu chvíli jsme spatřili Jenyu zapadnutou v písku. Kluci nelenili a šli jí na pomoci. Po chvíli snažení mohla tato Kazachstánský závodnice pokračovat dále. Bohužel během chvilky se situace opakovala a motorka se jí podařila slušně zahrabat. Tomečkovci však jako gentlamani dokázali zase úspěšně pomoci. Mezitím už začali projíždět duny první auta. Po chvíli jsme se dočkali i tatry a ostatních kamionu. Byl to pro mě neuvěřitelný zážitek - když jsem viděla tu skutečnost, co jezdci musí absolvovat, aby se dostali do Dakaru. Jakmile projela téměř veškerá auta, tak jsme se mohli vrátit zpátky do bivaku. Bylo už na čase. Po cestě mezi duny jsme spatřili asi 4 auta, které se pokoušeli duny zdolat. Ne všechny pokusy byli úspěšné. Pro nás jako "diváky" velice atraktivní show. Bohužel pro jezdce to asi tak stejné nebylo. Bylo mi jich líto, ale tady jsme pomoci nemohli. Pokračovali jsme směrem k autu a následně do bivaku.  Bylo mi ctí se k Tomečkovcům připojit a vidět závodníky v akci a ne na vše koukat jen z okna asistenčního auta. V bivaku na nás již čekal vysmátý Maťo. Během chviličky přijel i spokojený Jančí. Paráda! Jezdci byli v cíli dnešní etapy a mohli jsme se chystat na další den. Mechanici udělali základní nachystání motorek. Naštěstí nebyla potřeba tolik začínat s většimi úpravami. Téměř vše drželo tak, jak by mělo. Takže jsme měli klasické odpoledne a večer v bivaku. Tento den pro nás hlavně znamenal poslední noc v Mauretánii. Zítra se již přesouváme do Senegalu.
 
9.1.2016 - sobota - 11.etapa
Dnes budeme opuštět Mauretánii. Bohužel v Mauretánii mi ani nefungoval telefon, tak jsem nemohla ani poslat domů žádnou zprávu o tom, že jsme v pořádku. Naštěstí doma vše sledovali on-line, tak všichni byli v klidu. Jezdce dnes čekalo 545 km z toho 207km měřené etapy. RZ byla ještě v Mauretánii. Byl to poslední klasifikovaný den, tak se tu rozhodovalo o celkovém pořadí. Všichni z toho byli už najpatý. Poslední den, kdy se mohl celkový výsledek zlepšit a nebo naopak šlo všechno pokazit. Jančí byl dost namotivovaný, až jsem o něj měla doopravdy strach. Přeci jen už teď byl na 6.průběžném místě, tak co by chtěl ještě vylepšovat? Měla jsem jediné přání - vidět ho celého, zdravého v cíli. To jestli bude 6. nebo 15.  tak na tom opravdu vůbec nezáleželo. Jezdci se brzy ráno vydali na etapu. My vyjeli z bivaku chviličku za nimi, protože z loňské zkušenosti jsem si vzpomněla na to, jak vypadá tato cesta do Saint Louis. Měli jsme před sebou 501 km. Z toho 475km bylo ještě v Mauretánii a posledních pár km bylo již v Senegalu. Cesta dnes byla doslova nekonečná. Tato etapa je pro asistenci asi nejhorší ze všech dní. Cesta je tak rozbitá, že jsme museli jet skoto krokem. Projíždí se tu kolem Mauretánského národního parku. Postupem času nás po cestě začali předjíždět již i závodní auta a  motorky, které v tomhle terénu mohou jet opravdu rychle a nic jim to neudělá. Bohužel pro naše Iveo to tak jednoduché nebylo. Už projelo dost závodáků, ale naši jezdi pořád nikde. Pomalu jsme začínávali mít pochmurné myšlenky. Pak najednou mi najednou naskočil signal a když nepřišlo žádné zmeškané volání od Jančího, byla jsem klidnější. Ale stejně mi to vrtalo hlavou. Cca 30km před hranicemi nás najednou předjížděl Maťo a ihned ho následoval i Jančí. Zastavili jsme a ši jsme zjistit situaci, jak na tom jezdci jsou. Jančí nevypadal vůbec dobře. Nemohl skoro sesednout z motorky. Po chvíli jsme se dozvěděli, že Jančímu to přeci jen nedalo a prostě to dnes dost držel. Bohužel asi 8km před cílem rychlostní zkoušky měl v zatáčce ošklivý pád. Tato zatáčka byla nějaká prokletá, upadli zde další 4 jezdci. Mezi nimi byla a Nasťa Nifontová. Jančího hrozně tahalo rameno. Říkal, že mi vypadlo a zase se mu nahodilo zpátky. Ale s utrápeným úsměvem povídal, že to držel neskutečně celou etapu, tak výsledek bude parádní. Co na to říct. Dali jsme jezdům alespon napít a nechali jsme je jet před námi. Jančí sotva na motorku vylezl. Když už na ní seděl, tak si nemohl ani nasadit brýle, přes tu bolest ramena. Nakonec to zvládl a pokračoval v jízdě. Zraněnou ruku nechal volně viset a řídil pouze s jednou rukou. Ale jel! My jsme dál pokračovali asi 20km/hod rychlostí. Víc se nedalo skrze tvrdé roletky. Třáslo se celé auto. Po nějaké době jsme byli konečně na hranicích. Jenže úsměv nás hned přešel, protože tu byla ase dlouhá kolona. Takže zase další čekání. Pořadatel nám oznámil, at jeden z nás vezme pasy a jde vyřídit dokumenty za celou posádku.  Kolona se bude mezitím posouvat dopředu. Trvalo mi docela dlouhou dobu, než jsem se vůbec dostala přes všechna stojíí auta. Pak jsem viděla frontu všech lidí ze závodu mávající s pasy u okénka. No nic. Když se nám tedy vydařilo rychle zařídit přechod Maroko - Mauretánie, tak alespoň tady jsme čekali. Na řadu jsem se dostala asi až za 2 hodiny. Jančí s Maťem čekali stejně tak. Byli ale vyřízený dříve, než-li my, tak jeli do bivaku napřed. Mezitím než jsem vystála frontu, tak ke mě dojelo i asistenční auto a my se mohli konečně vydat přes hranice. Okamžitě byl poznat rozdíl země - hlavně v silnici. Najednou jsme jeli po rovné asfaltce. Neuvěřitelné. Brzy jsme přijeli do bivaku, kde nás jezdci již očekávali. Všechny závodní stroje se dávali do uzavřeného parkoviště, kvůli protestům, kdyby se někomu něco nelíbilo. Stroje jsme si mohli vzít až za tmy po vyvěšení výsledků. Když jsem viděla výsledky, nemohla jsem tomu ani uvěřit. Jančí byl v etapě na 4.místě! To byl neuvěřitelný pocit radosti, když jsem viděla ocenění snahy, kterou do tohoto závodu vložil. Celkově to bylo na 6. místo a 4.místo mezi veterány. Víc jsme si už snad ani nemohli přát. Dnes jsme tolik nemuseli ani chystat motorky, jelikož na zítra už zbývalo posledních pár km. Samozřejmě nic podcenit jsme také nemohly. Klasická příprava roadbooku, základní údržba motorky tak jako tak proběhla. Po chvíli k nám pod stan přišla i celá Tomečkova parta a my jsme mohli konečně všichni posedět a dát si skleničku na zapití všech úspěchů. Maťo skončil celkově 9. a Tomečkovci s Tatrou na 2.místě! 
10.1.2016 - neděle - 12.etapa
Dnes nás čekala poslední etapa. Byl to přesun ze Saint Louis k Růžovému Jezeru do Dakaru. Už to zase začínalo být smutné. Jsme u konce. Člověk si to ani pořádně nechce připustit. Měli jsme před sebou posledních 283km. Jezdci čekalo 291km. Bylo to skoro vyrovnané. Jen naše cesta trvala kratší dobu. K Růžovému jezeru jsme se dostali poměrně brzy. Pořadatelé tu již měli všechno připravené - občerstvovací stan, ohraničení závodu a finální bránu na ceremoniál. Jelikož jsme měli dostatek času, šli jsme se projít k Jezeru, abychom ho konečně viděli, jestli je opravdu růžové. Vloni bohužel kvůli počasi barvu nezměnilo. Letos to vypadalo podobně. Nejdříve jsem z toho byla zklamaná, že tu jsem už podruhé a pořád né a né změnit barvu do růžova. Dnes ale bylo dost veliké teplo a víc a víc se oteplovalo, tak jsem doufala. Kolem 12:30 přijela první motorka. Kdo jiný, než-li Ulle. Bylo tu hrozně diváků, tak všichni okamžitě začali ihned skandovat. Konečně první závodník v cíli. Postupně do cíle přijížděli další a další jezdci. Brzy přijel Maťo. Ohromná radost! Byl v cíli a bravurně tuto rally dokončil. Když sundal helmu, tak spokojený výraz opravdu mluvil za vše.Tak moc jsem se těšila, až uvidím přijíždět i Jančího. Najedou jsem uviděla motorku s číslem #110 přijíždět od cíle. Jančí se blížil. Najednou jsem začala prožívat úplně stejný pocit, jako vloni. Pocit neskutečného štěstí a radosti. Jančí to opět dokázal a zvládl tento extremně těžký a dlouhý závod dojet do cíle. Ihned jsem ho běžela obejmout. Byla jsem plná emocí. Všichni chodili Jančímu gratulovat za to, co tu ve svém úctyhodném věku dokázal předvést. I sám Jean Louis Schlesser přišel za Jančím a osobně mu potřásl rukou k tomuto výkonu. Mezitím do cíle dojížděli i ostatní závodníci jak v autech,tak v kamionech. Všude kolem byly vidět jen samé úsměvy a šťastně spokojené tváře. Všichni jsme byli spokojeni. Dokázali jsme to. Jsme v Dakaru! Šli jsme se s Jančím projít a hlavně zjistit situaci s Jezerem. Dočkali jsme se i tohoto krásného pohledu - jezero doopravdy změnilo barvu. Nic víc jsem si už nemohla ani přát.  Všichni jsme to tak nějak ve zdraví přežili a dojeli do cíle. Ikyž jedna věc tu pořád byla.. Aby to nikdy neskončilo.....Bohuže to nešlo splnit. Šli jsme společně na závěrečný oběd a pak nás čekal přesun do hotelu King Fahd Palace v Dakaru. Cesta byla necelých 40km dlouhá. Projížděli jsme Dakar. Situace na silnicích otřesná. Sice rovné a asfaltové silnice, ale provoz byl opravdu zajímavý. Na nějaké přednosti se tu asi ani moc nehraje. Každý si tu jezdí jak chce. Byla jsem ráda, když jsme se dostali do hotelu bez komplikací s autem. Hotel má ohromné zahrady, na kterých se překládají věci v autech. Museli jsme vyložit všechny věci, abychom mohli naložit motorky. Postupně jsme museli přebrat všechny věci a zabalit si jen příruční zavazadlo na cestu zpátky. Zbytek se naložil do auta. Auto bylo zase pěkně plné. Stejně jako když jsme vyráželi z Bratislavy. Po pár hodinách se nám to podařilo všechno dát taky do pořádku a mohli jsme se jít ubytovat. Konečně jsme měli pořádnou sprchu a záchod. Na to jsme se těšili asi ze všeho nejvíce. Trochu jsme se zkulturnili a šli jsme zjistit co a jak se tu děje. Slavnostní přípitek jsme nestihli a tak jsme se vydali na večeři do města. Očekávali jsme, že když se pak vrátíme zpátky na hotel, tak tu bude nějaká afterparty, na kterou se všichni těšili. Té jsme se ale nedočkali. Po příchodu na hotel bylo docela ticho. V baru sedělo pár lidí. Nakonec jsme se dozvěděli, že všichni jsou ve městě v baru Africa Star. Vydali jsme se na cestu. Ptali jsme se ochranky u hotelu na cestu a říkali něco kolem 6-7km, tak jsme si radši vzali taxi. Ten bohužel vůbec nevěděl kam jedeme, tak cesta byla fakt směšná. Nakonec jsme se nechali vyložit v baru co nejblíže od hotelu (stejně to byly min 2km) Jakmile jsme vešli dovnitř tak jsme věděli, že jsme správně. Každý tu byl v triku od AER. Dokonce i obsluha. Našli jsme si klidné místečko a objednali šampaňo na zapití tohoto úspěchu. Po chvíli za námi dorazil i Ládík Lála (navigátor od Tomečnovic tatry) a debatili jsme u sklenky výborného francouzského šampaňského. Relativně brzy jsme se sebrali a vydali se na cestu do hotelu - nějak na nás padla únava. Jenže ouha. Když jsme byli tak ve čtvrtce cesty, potkali jsme Ruské kamarády od Kamazu. Nakonec mě a Jančího přesvědčili o tom, že se s nimi musíme vrátit do klubu. Zbytek našeho teamu to zabalil a vydali se na hotel spát. Když jsme dorazili zpátky do baru, tak jsme zde potkali najednou mnohem víc známých tváří a užili jsme si poslední společný večer s úžasnou partou lidí - jak s pořadateli, tak jezdci a doprovody AER 
11.-14.1.2016 - pondělí - čtvrtek
Ráno nás Maťo s klukama musel vytáhnout na snídani. Nějak se nám ani nechtělo vstávat. Člověk konečně spal v pořádné posteli. Po snídani jsme šli zjišťovat situaci  v kolik vůbec se má odevzdat auto do přístavu. Maťo šel mezitím vyjednat auto do půjčovny, abychom se mohli pak přesunout na předem domluvené místo. Hotel byl ihned u oceánu,tak by byl hřích nejít na procházku po pláži. Po procházce nám už nezbývalo tolik času. Nastával čas loučení se všemi kamarády, kteří tu na hotelu ještě zůstali. Bylo to už takové smutné, ale bohužel čas zastavit nešel. Dobalili jsme posledních pár věcí, vyzvedli jsme si objednané fotky u fotografa Rosignola a byl čas opustit hotel. Bylo domluvené, že do přístavu se pojede v řadě za sebou, kterou povedou policejní strážníci na motorce. Zprvu to vypadalo jako výborná organizace, ale jelikož před námi byli skoro jen závodní auta, tak policejní motorka nabrala přes město dost velikou rychlost. Bohužel brzy nebylo v naší kompetenci jet s Ivecem a autem z půjčovny tak rychle, tak se nám naše kolona postupně vzdalovala, až jsme je ztratili úplně..a ouha..  Samozřejmě jsme zanechali klidnou hlavou a řekli jsme si, že máme asi 4 hodiny na to auto do přístavu dostat. Prostě to zvládneme. Zkoušeli jsme jet směrem, který jsme si matně pamatovali z loňského roku. Najedou jsme se ocitli v koloně ucpaného města. Po chvíli jsme za námi uslyšeli policejní houkačku. Zjistili jsme, že to je další policista, který ukazuje směr do přístavu. Dostal se před nás a rázem se snažil celou místní kolonu roztáhnout, aby naše auta od AER v klidu mohla projet a nenabírala žádné zpoždění. Nejprve to nevypadalo, že policista bude mít úspěch, ale po chvíli jsem jen překvapeně zírala, když jsme projížděli městem a místní auta stála. Do přístavu jsme se dostali docela rychle. Teď už nám jen zbývalo v pořádku předat auto a mohli jsme vyrazit na relax. Docela jsem se toho obávali, jelikož v loňském roce jsme tu čekali asi 3 hodiny, kvůli špatné organizaci. Letos to bylo o dost jiné a vše bylo přehledné. Během půl hodiny jsme auto odevzdali. Iveco jsme tu museli nechat v přístavu a my domů poletíme. Pořadatelé nám auto nalodí a dopraví cca za 3 týdny do Francie, kam bude potřeba zajet a s autem jet po ose domů. Jelikož jsme již měli auto z půjčovny, mohli jsme vyrazit na výlet. Jeli jsme do stejného místa jako vloni - Saly. Nádherné turistické středisko nedaleko od Dakaru. Mělo to být necelých 90km, tak jsme cestu předpokládali cca hodku a půl. Již vloni jsme zabloudili, protože jsme neměli pořádnou mapu. Naivně jsem si myslela, že letos tam trefíme a brzy se ubytujeme. Byla jsem na omylu. Opět se nám podařilo zabloudit. Tentokrát sice na jiném místě, ale cesta nám trvala 3 hodiny. Já to pojala odpočinkovou formou a radši jsem celou cestu prospala, tak mi to zas tak hrozné nepřišlo. Shodou náhod Maťo objednal tentýž hotel, ve kterém jsme vloni byli s Jančím a s Mirem. Na místo jsme přijeli již za tmy. Rezervaci jsme neměli, ale na bookingu psali, že je hotel volný. Když jsme řešili na místě ubytování, měli jsme opravdu štěstí. Dostali jsme luxusní apartmán s ohromným obývákem, sedací soupravou pro 24 lidí, s vlastními ložnicemi, každá ložnice vybavená koupelnou. No nádhera. Parádně nám to volno začalo. Došli jsme si na večeři a pak jsme si mohli v klidu sednout u vínečka a povídat si. Již nám odpad stres ze závodů, tak jsme byli všichni spokojený. Další den jsme strávili celý den opalovačkou na pláži. Nic nám tu nechybělo, ani vínečko. Celý den jsme parádně relaxovali. Najedou nám zbývala poslední noc v Senegalu. Po večeři a našem posezení jsme se s Jančím vydali do centra. Zjistit co se kde děje. Dostali jsme se až na diskoteku, kde jsem shodou okolností potkali majitele naší oblíbené pizzerky z loňského roku. Hned nás poznal a dal se s námi do řeči. Bylo to parádní potkat tu známé tváře. Hned nás seznámil s jeho kamarády, kteří kupodivu byli taky motorkáři. Svět je opravdu malý. Poslední den jsme strávili opět na pláži, kam jsme se vydali hned po snídali. Ve 14hod jsme měli opustit pokoj. Jakmile jsme byli sbalený, věci jsme si dali do auta a šli tu ještě na poslední oběd. V  17.hod jsme chtěli vyrážet pomalu na letiště, abychom pořád měli nějakou časovou rezervu. Jančí si ve čtvrt na 5 vzpomněl, že chtěl jít ještě na hodinovou masáž. Masáž se sice stihla, ale bohužel jen na 20min. Přeci jen lepší něco, než-li nic. Pak už nastal čas to tu všechno opustit a jeli jsme na letiště. Tady jsme museli vrátit auto z půjčovny a šli jsme se už pomalu odbavit. Čekání na letiště je nekonečné. Z Dakaru jsme vylítali po 23.hod. Přistání v Madridu bylo až ve 4:30 již místního času. Tady jsme měli více než 4 hodiny času d oodletu dalšího letadla, kterým jsme letěli to Vídně. Ve Vídni na nás čekala auta s posádkou z Maťový firmy Norwit. Do Bratislavy to již nebylo tak daleko. V Norwitu nás čekalo opravdové pohoštění. Čekal tu na nás kotel kapustnica, čerstvě upečený koláčík a ostatní sladkosti a slané pochutiny. Krásné přivítání. Jenže tu nastávalo i celkové rozloučení. Čekalo tu na mě moje auto, které jsme tu měla zaparkované a měla jsem před sebou ještě 380km domů. Byla přede mnou ještě dlouhá cesta. Rozloučení bylo fakt smutné. Tři týdny trávíte se super lidmi a najednou si každý musí jít svojí cestou. Takovéhle situace nemám ráda. Proto jsem po rychlém rozloučení skočila do auta a upalovala směr Praha - Čecká Republika. Cestu jsme hravě zvládla a těsně před 18.hodinou jsme byla už taky doma. Doma jsem si už najednou začala uvědomovat tu realitu, že už je konec. Konec našeho úžasného dobrodružství v Africe a vracíme se do klasického života plného každodenních starostí....
Závěrem
Na závěr mých postřehů z každého dne bych chtěla Jančímu ohromně poděkovat za to, že mi znovu dal tu možnost doprovázet ho, starat se a zařizovat vše potřebné na této rally. Jelikož to byla moje druhá účast, myslím si, že to pro nás bylo podstatně jednodušší. Již jsme věděli, co a jak to chodí. Znali jsme tu dost lidí, protože si nás skoro všichn z loňského roku pamatovali. Takže jsme tu měli spoustu kamarádů hned od prvního dne v Monaku. Letošní ročník byl hlavně i dost jednodušší v tom, že jsme naštěstí (klepu na dřevo, abych to nezakřikla) neměli tolik technických problému s motorkou i autem. Komplikací s asistenčním autem jsme si užili hned na začátku, po cestě do Monaka. Jakmile se závada opravila, auto fungovalo bez problému dále až do Dakaru. Co se týče motorky - žádné veliké problémy se díkybohu nedostavili. Každý den mechanici prováděli pravidelnou údržbu. Jančí si ta stejně každý večer něco našel, to by nebyl on :) Svařování stupačky, nebo ztráta víčka od nádrže či chladiče to neberu jako závadu, která by se nedala relativně jednoduše vyřešit. Na sváření jsme tu měli kamarády od Kamazu, kde nám to Nasťa Nifontová dokázala pár slovy hned vybavit. Další věc - Jančí ani Maťo neměli v průběhu rally skoro žádný nebezpečný pád, tak nebyli ani tolik rozbitý a celý a relativně zdravý se dostali až k Růžovému Jezeru. Nejvíce v hlavě mi asi utkvěla Jančího hláška, když mi v průběhu zrally povídal "Víš Zuzi, já se letos cítím nějak lépe, mnohem lépe se mi vstává a nejsem tak unavený, než-li jsem byl během loňského roku. To je zvláštní, vid!" Tak tomuhle jsem se opravdu od srdce musela zasmát. Jančímu jsem v klidu a s úsměvem odpověděla, že to opravdu chápu, protože vloni jsme měli opravdu dost problému, jak s autem, tak s motorkou. Když už se nám konečně podařilo dotáhnou pár dní nepojízdné auto do bivaku, musela se do brzkého rána montovat špatně fungující motorka a pak zbylo už jen pár hodin na spánek. Proto jsem to chtěla zdůraznit, že letošní rok se nám opravdu vydařil a to nejen kvůli bravurním výsledkům - Jančí 6. a Maťo 9. flek absolutně. Dařilo se nám po celou rally. Užívali jsme si čas, který jsme vloni museli strávit řešením problémů. Letos jsme si mohli i na chvíli jen tak sednout a povídat si s ostatními kamarády. Každý den až do konce závodu jsme v bivaku stáli s Palem Ullevalseterem a jeho teamem - mechaniky Patrikem a Jarlem a měli jsme takhle společné zázemí. Byla to pro nás čest mít společný stan s Ulleho teamem. Byla tu fakt ohromná sranda a všude vládla neskutečná pohoda. Jsem neskutečně šťastná, že jsem mohla na vlastní kůži poznat, co to je rally! Ještě bych v poslední řadě chtěla vyjádřit můj neskutečný obdiv všem, kdo se na takovýhle závod vůbec přihlásí. Respekt pro všechny rally jezdce, ale samozřejmě můj největší obdiv patří Jančímu! To co dokázal a pořád dokazuje - nejenom účastí na AER, ale na všech ostatních rally, pravidelnou účastí mezinárodní šestidenní v enduru, mistroství Slovenské Republiky v enduru a cross country je prostě neuvěřitelné! Jančí moc Ti fandím, budu dál držet palce, ať už budeš na jakýkoliv závodech a bude mi opravdu velikou ctí, pokud Tě budu moci doprovázet i na dalších závodech. 

 

 

 

Copyright (c) 2010 ZATKOJAN s.r.o.   |  © Všetky práva vyhradené    |   Developed by ©  KAnet - SoftNet Services                                  Mapa stránky 
This web site uses Kentico CMS, the content management system for ASP.NET developers.