DomovPredajSlužbyAkciePrenájom priestorovPožičovňaAKTUALITYMotošportMédiaDiskusieKontakt
Motošport > Africa Eco Race 2015 > Reporty od Zuzi

Reporty Zuzky Nováčkovej z Africa Eco Race 2015

Aktuality

 Asisteneční doprovod při rally

To by člověk nevěřil, jaké všechna dobrodružství Vás mohou potkat při doprovodu závodního motocyklu při Rally závodu. Ze začátku to nebylo ani pro mě a ani pro Mira jednoduché. Pro mě úlně první rally a tudíž i první seznámení s roadbookem, iritrackem a rally GPS, která ukazuje srávný směr jízdy pomocí šipky, stupňu a ujetých kilometru. Ze začátku jsem měla opravdu obavy, aby vše fungovalo, tak jak by mělo, protože by opravdu nebyla sranda ztratit se v Africe. Po zaškolení jsem zjistila, že to vlastně ani tolik složité není a dost brzy jsem se naučila, jak se vše používá.

Již za sebou máme dlouhé cestování. Mě náš team společně s celým Tatra teamem Tomáše Tomečka vyzvedával v Praze 26.12.2014 a jeli jsme do Francie, kde byly administrativní a technické přejímky. Dále jsme pokračovali do Španělska do přístavu Motril, kde jsme se nalodili a vylodění bylo v přístavu Nador v Maroku, kde chviličku po vylodění začal start do první závodní etapy.

 asistence---kopia.JPG

Stage 1. – 30.12.2014

První den nás čekal přejezd z přístavu Nador do Jorf El Hamam. Cesta měla 585.55km. Po zadání kodu do GPS jsme vyrazili. Jelikož to byl první den, tak spoustu lidí se teprve učilo zacházet s roadbookem a GPS. Z tohoto duvodu byli skoro na všech křižovatkách policejní příslušníci, kteří ukazovali správný směr jízdy. Tento den jsme měli za úkol najít jakousi banku na výměnu peněz a pneuservis, kde nám spraví kolo na auto. Když jsme jeli ve Španělsku do přístavu, měli jsme defekt pneu. Naštěstí Janko s Mirem zvládli pneu v dost rychlém čase vyměnit a loď nám neodplula. Každopádně je opravdu potřeba mít vše náhradní znovu nachystané v případě další potřeby. Podle roadbooku jsme viděli, že pokud pojedeme trochu mimo určenou trasu, dostaneme se na konec rychlostní zkoušky, která tento den byla opravdu krátká – 116km. Bohužel tu není stejná situace se značením jako u nás na enduru, že by byli všude ukazetele a cestu nám ukázali, tak jsme konec rychlostky sice nenašli, ale jeli jsme přes město, kde byla námi hledaná banka aj pneuservis. V bance nebyl žádný problem, obsluhoval nás příjemný mladý hoch. V pneuservisu taktéž laskavý přístup od zdejších chalanu. Takže jsme vybavili vše potřebné a jeli jsme zpátky směr depo. Po cestě nám volal Jančí, kde jsme, že to vypadá na poruchu motorky, cosi se zadním kolem.. Byli jsme od sebe vzdáleni cca 150km. Shodou náhod jsme měli tento přejezd společný, takže jsme čekali... Dojel poměrně v krátkém čase. Hned jsme zkontrolovali motorku a našli jsme jedinou  závadu a to byla špatně utažená matka držící zadní kolo.Tak jsme dali Jančímu napít iontového nápoje v podobě kapitána Morgena, aby se lépe kočírovala motorka.  Tak jsme se tomu zasmáli a Jančí mohl pokračovat dále. Během chvíle jsme se dostali do depa, kde na nás již čekal Janko po úspěšném dokončení první etapy. Dnes jeli opravdu krátkou etapu – pouze 116km měřeného úseku.

Lidi tu jsou úplně odlišní, než-li jsme my. Každý by tu chtěl jen pomoci. Dojmy z prvního dne jsou úžasné. Projíždět Marokem, vidět krásnou přírodu, v autě pohoda, co víc si přát...

PC300161.JPG

Stage 2. – 31.12.2014

Druhý den nás čekala cesta z Jorf El Hamam do depu v Tagounite, která měřila 358.61km. Již jsme věděli, jak fungují navigační systémy, takže co se týče trasy, nebyl zde žádný problem. Jak to tak už bývá, nemuže být vše bez problému, tak nás trochu pozlobilo alespon auto. Někde kolem 230km jsme sjeli z normální silnice na takovou prašnou, děravou cestu (pro představu, něco jako je u nás polňačka). Touto cestou jsme měli pokračovat 50km. Stav cesty nám dovolil jet cca jen 50km/hod. S Mirem se spravedlivě o řízení střídáme, protože tady si člověk opravdu neodpočine, tak abychom předešli případným kolapsum. Zrovna, když jsem řídila, auto z ničeho nic přestávalo mít výkon a úplně se zastavilo. Byli jsme kolem 25.km. Pustili jsme varovky a šli zjistit, co se vlastně vubec stalo. Svítila nám tu jen jakási kontrolka motoru. Po chvíli kontrolka zhasla, tak jsme zkusili nastartovat, auto se vzpamatovalo a my mohli pokračovat dál v jízdě. Asi po 4km se situace opakovala. Auto se znenadání zastavilo. Opět rozsvícená kontrolka. Vyšli jsme z auta a už kolem projíždělo další asistanční vozidlo, které vidělo, že máme poruchu, tak u nás zastavili. Byl to team francouzských mediku ve složení 2 mužu a jedné ženy. Celá posádka byla mimořádně syptatická, laskavá a snažili se nám nějak pomoci. Poradili nám, že chyba muže být ve filtru, at zmírníme rychlost a že nás budou hlídat ze zadu v případě další potřeby. Bylo to od nich moc hezké gesto, protože, jak jsem již zmínila, byla tu prašná cesta a oni jeli pomalu za námi, takže jsme jim akorát pěkně prášili na cestu. Situace se nám ještě zopakovala asi 3km před koncem této cesty, ale už jsme byli poučeni, že stačí na chvíli zastavit a auto se pak dá nastartovat a dá se pokračovat. Tak jsme našemu doprovodnemu vozidlu v podobě mediku řekli, at už jedou a nečekají, že si poradime. Nakonec jsme to zvládli a úspěšně dojeli do depa, kde jsme čekali na Janka, který dnes zajel excelentní výsledek – skončil na 6. místě. Byla to neskutečná radost pro celý team.

Jelikož byl Silvestr, tak po večeři jsme měli stavnostní přípitek, trochu jsme se zapovídali s českým teamem jedoucí Tatru - Tomáše Tomečka a pak nás čekalo ještě nachystat roadbook. Nějak jsme byli pořád rozptylováni, protože všude kolem se slavilo, tak jsme skončili až někdy po pulnoci. Mezitím u nás byla televize, chtěli slyšte přání do Nového roku v našem jazyce. Bylo to srandovní dělat takovouhle show. Po dokončení oprav v roadbooku jsme zaslechli hudbu u vedlejšího kamionu, tak jsme vzali flašku pálenky a šli se tam podívat. Bylo to opravdu překvapení, bylo zde docela dost lidí, ale největší radost jsme měli z francouzské posádky mediku, kteří se k nám velice hlásili. Začali jsme řešením problemu s autem, ale pak s debatami se stejně skončilo úplně jinde. Takže se tančilo, zpívalo, přiťukávalo na Nový rok. Francouzi po nás poptávali teamové mikiny, co jsme měli na sobě. Bohužel každý máme jen určitý počet kusu. Nakonec se Janko obětoval a triko jim na památku donesl. Bylo to i převážně za vyjádření vděku, za jejich laskavou pomoc při problemu s autem. Tím tu začalo naše kamarádství. Byl to naprosto úžasný večer. Nikdy by mě nenapadlo, že Silvestr i s cizími lidmi bude tak super. Opravdu jsme si to užili. Nic takového jsem tu nečekala. Bohužel jsme museli jsme rozumně skončit, protože další den ráno byl normální startovní den a my jsme sem přijeli závodit. Ale i tak se to bylo velice prímové.  

 2-(1).JPG

Stage 3. – 1.1.2015

Na první den v roce nás čekal přejezd z Tagounite do Assy. Měli jsme před sebou 564km. Co se týče GPS a roadbooku, tak nyní nám vše již jde jak po másle. Teamová spolupráce. Chvíli řídí Miro a já naviguji podle roadbooku a v pruběhu unavenosti a km se střídáme. Oba dva si alespoň dokážeme užít krásné výhledy z okna, které po cestě míjíme.

Když jsme projížděli nějakým městem, chtěli jsme si koupit cigarety, tak jsme zastavili v nějaké restauraci. Po zeptání se na cigarety nám chlápek sdělil, že je sežene, at počkáme. Něco vyřizoval po telefonu. Mezitím jsme si sedli a dali kávičku. Pak se stavil muž z vedlejšího krámu, co prodává jakési dárkové předměty, šátky, vaky co nosí na sobě. Oba byli moc milý. Po chvíli se s námi chtěli vyfotit, tak jsme neprotestovali. Zprvu normální fotky. Cca asi po 15 minutách u restaurace zastavil taxikář a dovezl nám cigarety. Bylo to vtipné, jak to mají takhle pořešené, ale vyhověli nám. Po chvíli jeden z hochu donesl šátky a jejich oblečení, že si nás v tom chtějí vyfotit a vystavit. Takže nás to s Mirem neminulo. Převlékli jsme se, udělali pár fotek, spokojeně jsme dopovídali již s našimi kamarády a pak jsme už opravdu museli pokračovat dál v jízdě, jelikož jsme toho měli jěště vela před sebou. Překvapilo mě, jak moc ochitní lidé se tu dají potkat. Oni by se tu snad pro všechny rozkrájeli.

Po příjezdu do depa jsme klasicky všechno rozložili, stany, židle, stul, atd.. A už jen jsme čekali na Janka.. Bohužel pořád nejel a dost motorek již v cíli bylo. Začínali jsme mít obavy. Po chvíli Janko volal, že má něco s předním kolem (vyplétali se dráty, kolo lítalo ze stranu na stranu a bylo toho víc). Věděli jsme, že to není dobré, ale také jsme věděli, že je v pořádku a to bylo nejduležitější. Bohužel se mu to stalo na rychlostí zkoušce, takže ztratil hodně času, ale to pro nás nebylo vubec dulezite. Asi po 2 hodinách Janko dojel do depa. Takže úspěšné dojetí. Miro s Jankem začali opravovat a chystat motorku na další závodní den a já mezitím začala chystat roadbook. Vše jsme zvládli nachystat a už jsme se jen těšili na další závodní den.

 3-(1).JPG

Stage 4. – 2.1.2015

Dnes na nás čekala poměrně krátká cesta – pouze 388.34km. Máme přesun z Assy do As Sakn. Začátek cesty pro nás nezačal úplně nejlépe. Z depa se odjíždělo po docela prašné cestě a nám docela po krátké době začalo opět zlobit auto. Neustále přestávalo jet a byla rozsvícená kontrolka motoru. Takže už jsme se naučili to, jak tuto situaci řešit. Prostě jen chvíli počkat a pak se môže pokračovati dále. Stalo se nám to asi 10x za cca 70cm. Už jsme z toho byli na prášky. Den předtím jsme se o tom bavili v depu, jaký máme problém, tak nám bylo řešeno, že tu v Maroku jsou docela problémy s naftou. Takže nám kluci dali nějaká adetiva , které jsme nalili do nafty. Asi po těch 70km se auto vzpamatovalo (asi již zabrali adetiva) a my vesele mohli pokračovat dále.

Po cestě jsme docela často potkávali ceduli pozor vebloudi, ale doposud jsme žádné nepotkali. Sotva jsme to dořekli, tak celé velbloudí stádo společně s pasákem nám křižovalo cestu. Jedním slovem nádhera.

Cestou do depa jsme se mohli kochat nádhernou krajinou, která nás celou cestu obklopovala. Chvíli po tom co jsme došli do depa, dojel i Jančí a už jsme debatili o tom, jaká byla trať, začali jsme chystat roadbook a motorku na další závodní den.

 4.JPG

Stage 5. – 3.1.2015

Sobotní závodní den jsme před sebou měli nejdelší trasu a to bylo 791km. Jeli jsme z As Saknu do Dakhly. Už ráno jsme věděli, že to bude doluhá cesta, tak jsme se na to připravovali. Závodníkum rychlostní zkouška začínala hned u depa. Měřila 225km. Poté měli přejezd cca 30km a napojili se k nám na trasu. S Jančím jsme se domluvili, že na něj počkáme na jedné pumpě na 260km naší jízdy. Naplánovali jsme to proto, kdyby byl nějaký technický problém na motorce, tak to budeme v případě potřeby jistit zezadu a závadu dáme v co nejbližší době do kupy. Ráno jsme ještě ani nevěděli, jak tento den pro nás bude opravdu dlouhý. Na domluvenou pumpu jsme dorazili již kolem 11.hodiny, tak jsme v klidu natankovali a čekali jsme v autě. Mezitím začali projiždět první jezdci na motockách. Jančího jsme vyčkávali a pořád nic... Po chvíli za námi šel kšeftař z pumpy a začal nám nabízet ruzné věci.. Začal samozřejmě s výměnou EUR, dále nabízel whiskey, cigarety atd.. Jenže chtěl až moc vyjednávat a to se nám nelíbilo. Tak si s námi dal alespon kávičku. Při čekání jsme trochu poklízeli auto, měli jsme tu dvě staré, již nepoužitelné gumy na vyhození, ale bohuže nikde nebyl žádný kontejner. Tak Mira napadlo, že bychom mohli vyjednávat s kšeftařem, stejně jak on s námi. Nabídli jsme mu gumy na vyhození za cigarety. Samozeřejmě souhlasil, zavolal si taxikáře, dal mu peníze a taxikář byl zpátky asi za 15min i s cigaretami. Mezitím se s námi chtěli zase jako s „turisty“ vyfotit. Nakonec s nimi byla i legrace.

Pořád jsme Jančího čekali, ale on nikde nebyl. Už jsme z toho byly dost nervozní, protože bylo už 15:00 a vypadalo to, že už snad projeli všichni závodníci, kromě něj. Už i skoro všechny doprovodná vozidla projela. Po chvíli jsme si řekli, že stopneme někoho, kdo patří k Rally a zeptáme se, zda-li Jančšího neviděli. Jako první jsme zastavili motorku. Po příchodu jsem samozřejmě začala anglickým pozdravem a bylo mi odpovězeno česky – „Nazdaaar, co se děje? Jsem si říkal, kdo ze Slováčku tu bude“ Tak jsem jen vyvalila oči, že se nám podařilo rovnou stopnout Čecha, kterého jsem sice v tu chvíli neznala, ale to nevadilo. Po chvíli kouká na auto a povídá „Ty jsi ta Zuza Nováčková, jo, jsme přátelé na fcb“ V tu chvíli jsem jen vyvalila oči, jak je svět malý. Jedeš do Afriky na Rally a poznáš se tam s českým cestovatelem. Jednalo se o Járu šímu, který tu byl společně s výpravou 30-ti leté Liazky. Bohužel o Jančím nevěděl,tak nám sice nepomohl, ale i tak to bylo fajnové ho poznat. Další auto, které jsme zastavili, byla pro změnu česká posádka Mirka Zapletala, bohužel ani oni nám nedali odpověd. Nakonec jel i kamion, po zastavení jsem zas jen vyvalila oči, další Češi – mechanici Mirka Zapletala. Poradili nám číslo na organizatory závodu, at si zavoláme co se děje. Byla jsem opravdu překvapená z toho, že jsme v Africe zastavili 3 vozidla a pokaždé Čechy. Opravdová náhoda. Ale komická situace.

Zavolala jsem tedy na organizatory a zjistila, že Janko má technické problémy s motorkou – něco s eletrikou a at na něj nečekáme a jedeme do depa, protože ho tam odveze sběrný kamion. Takže po 5 a pul hodinách bezúspěšného čekání jsme pokračovali dále. Když už jsme byli za polovinou – na 450km, tak mi volal řidič sběrného vozu, že motorku z tratě dovezou, ale musíme si pro ní přijet zpátky na 250.km protože oni musejí jet tankovat vrtulníky úplně na jinou stranu. Takže jsme otočili auto a jeli zpátky. Samozřejmě už byla tma. Navíc jet trasu zpátky podle roadbooku taky nebyla zrovna sranda, když Ti šipka ukazuje opačný směr. Řidič ze sběrného kamionu mi řekl, ať jedu zpátky na jih, jenže jak jet na jih, když nemáme kompas?  Takže jsme nevěděli vubec směr, ani přesné kilometry. Jen, že to je kolem 250. km. Na tomto místľ bylo asi 5 benzinových pump a my se skoro nemohlil domluvit, kde se vubec sejdeme. Nakonec vše dobře dopadlo a my se díky bohu našli. To byla radost – vidět, že je Jančí naprosto v pořádku a jedná se pouze o technickou závadu. Motorku již z kamionu složili, tak jsme jí vytlačili do auta a jeli zase zpátky na trasu, jakou jsme měli jet. Takže, ráno jsme měli obavy z toho, že pojedeme 800km a nakonec jsme jeli 1200km z duvodu vracenni pro motorku. Do depa jsme dorazili ve 4.ráno. Naštěstí následují den budeme mít volno, tak doufám, že všechno stihneme opravit, abychom mohli dále pokračovat v závodu.

I tak se dalekjá cesta vyplatila. Čekalo nás krásné depo, hned vedle byla pláž a oceán. Veliké vlny... No bylo nám tu krásně. Bohužel jen nebylo úplně počasí a ani čas na vykoupání se..Rychle spát ,at jsme schopni další den normálně fungovat.po takto náročném dni.

 5.JPG

Volný den – 4.1.2015

Ráno jsme vstávali až po 8.hodině, protože jsme se potřebovali trochu prospat. Došli jsme si na snídani a po snídani se začalo montovat. Hledali jsme docela dlouho příčinu, než-li jsme přišli na závadu. Museli jsme vyměnit zapalování, neboť byly pokazené cívky – tím pádem nefungovalo dobíjení a navíc to nadělalo docela neplechy. I dvakrát vyměněný  olej stále ukazoval nečistoty. Našťestí jsme měli s sebou náhradní, tak se nám to podařilo vyměnit, ale vzalo to spoustu času. Já mezitím došla pro roadbook na další závodní den a vyřídili jsme restart, aby jsme mohli pokračovat dále v soutěži, Sice to znamenalo penalizaci, ale my bychom to rádi dojeli ve zdraví do cíle do Dakaru. To pro nás bude největší úspěch. Jakmile byla motorka pojízdná, šlo se to ozkoušet do terénu. Jančí vzal s sebou motorku navíc, stejný obsah i značku – BMW 4504t v případě potřeby i na náhradní díly. Tak jsem se oblékla do motorkářského  a Jančí mi pôjčil tu náhradní. A už jsme jeli vyzkoušet okolní terén. Jančí normálně na svojí dakarovce. No bylo to úžasné. Zrovnaj sme měli depo u oceánu, takže jsme jeli kousek dál – pár kilometru od lidí a projížděli se nad útesy. Ujeli jsme takhle pár kilometru, okusila jsem taky motorku jak tahá na rovinkách a je to rozhodně větší rebel, než-li je moje dváca. Jančí celou motorku snížil, tak jsem bez problému dosáhla na zem, což bylo parádní. Takže jsme se parádně povozili. Nakonec jsme ježdění zakončili tím, že mi Jančí pujcil svoji závodní dakarovku, abych si to také mohla zkusit. Sice jsem nedosáhla na zem, ale komu se to jen tak pošťestí svést se na takovýmhle stroji. Bylo to takové zvláštní, když zatočíš řídítky, ty se otočí, ale roadbook zustane rovně. Je mi jasné, že to je jen o zvyku, na všechno si člověk dokáže zvyknout. Takže jsem prožila neskutečný zážitek, za který jsem moc vděčná.

Po ježdění bylo třeba na motorce dodělat pár posledních věcí na údržbu. Jás e mezitím postarala o roadbook.

Nakonec se u nás zastavil ještě Jára Šíma a udělali s Jančím nějakou reportáž, na kterou se mužete brzy těšit. Udělalo se pár fotek.

Toto depo v Dakhle bylo asi nejvíc navštěvované místními lidmi, co jsem tu zažila. Každý se tu s Tebou chce fotit, tak asi po 20.fotce jsem už jen nasazovala americký úsměv a snažila jsem se tvářit alespoň duchapřítomně.

Večer už jen poslední úpravy na moto a v roadbooku, ve����eře, procházka po pláži a šup do postele, protože zítra nás zase čeká jeden z náročných dnu. Ovšem jako je tu skoro každý den....

 volno.JPG

 

Stage 6. – 5.1.2015

Dnes jsme měli budíček již na 4:20, protože Jančí startoval v 5:41. Rychlá hygiena, snídaně, poslední úpravy a vydáváme se na cestu. Čekalo nás 571km z Dakhly do Chami. Takže přesun do Mauretánie.

Jančí startoval ještě za tmy. Vyrazili jsme hned po něm, protože jsme se dozvěděli, že na hranicích Maroka s Mauretánii budou trochu časové komplikace. Když jsme byli cca 35km od depa, zahlédli jsme auto svítící varovky. Pomalu jsme zastavovali a nakonec jsme tam uviděli Jančího, jak stojí u motorky. Nevěděli jsme co se děje. Okamžitě jsme zastavili a běželi řešit situaci. Naštěstí to byla jen technická závada na motorce. Nešla vubec nastartovat, tak rychle všechno sundat a snažili jsme se najít, co se vlastně stalo. Z náhradní motorky jsme vyndali i řídící jednotku a zkoušeli, jestli je chyba tady. Bohužel nic. Už jsme měli myšlenky, že motorku naložíme do auta a za Mauretánskými hranici se závada opraví a bude se pokračovat dál. Toto byl totiž jen přejezd a rychlostní zkouška začínala až v Mauretánii. Motorku jsme zkoušeli nabít přes auto. Nakonec se zkoušeli fodpojit a zapojit všelijaké kontektory. Během chvilky motorka naskočila. Rychle vše namontovat zase zpátky a Jančí mohl pokračovat dále. Byli jsme rádi, že jsme jeli za nim a mohli jsme to takhle podchytit. Během cca 45m jsem měla od Jasnčího volání. Oznámil nám, že se motorka zastavila a nejde s tím nic udělat, že se bude muset přehodit motor z náhradní motorky. Takže nám určil polohu a my pro něj pospíchali. Po chvíli jsme dojeli na domluvené místo. Domluvili jsme se, že se motorka naloží, at stihneme přejezd za hranice a hned za hranicemi se to zvládne přehodit. Během chvilky byla motorka i ostatní věci naložené a my už pospíchali dále. Když jsme přijížděli k hranicím, viděli jsme tu ohromnou kolonu kamionu. Nás všechny, co patří do závodu poušťeli jinou cestou. Jenže jsem zrovna řídila já a objížděcí trasa byla docela písčitá. Po pár metrech se mi podařilo hned auto zahrabat. Nebyli jsme schopni to sami vytlačit, tak jsme museli počkat na jeep, který nám pomohl. Po chvíli jsme byli na hranicích. Neskutečné fronty. Nás na první zastávce u celníku pustili dopředu, protože věděli, že máme v autě závodní motorku a závodníci měli přednost. Po chvíli jsme projeli první část, pak nás čekala cesta doluhá cca 5km mezi celnicí a hranicemi. Bohužel všude tolik písku, že jsme auto zahrabali znovu. Naštěstí kolem jel jeden asistenční truck a ten nám pomohl dostat se zpátky na cestu. Pokračovali jsme dále. Když jsme se dostali na hranice, znovu neskutečné kolony. Po pár desítkách minut jsme to šli řešit, že potřebujeme být předností, z duvodu závodu. Domluvili jsme se s nějakým černouškem, že nás tam protlačí, ale chce od nás tričko. Jančí se v rámci závodu obětoval a teamové tričko mu doopravdy dal. Přejeli jsme zase jakousi kontrolou a nyní zbývalo už jen zařídit víza. Pořád jsme měli naději, že se vše dokáže stihnout. Po chvíli jsme uviděli dav, čekající na víza a naděje začala pomalu odpadávat. Na hranicích měli problem s internetem, pořád jim to vypadávalo a tak nám nezbývalo nic jiného než-li čekat. Nakonec to dopadlo tak, že čekání na víza trvalo 7 hodin!! Nechápali jsme, jak je tohle vubec možné. Později jsme se dozvěděli, že to nebyla chyba organizatora, ale vláda na ně ušila nějakou botu. Rychlostní zkouška z tohto duvodu musela být zrušená, což nám přišlo doopravdy vhod, kvôli stavu motocyklu. Nedostali jsme alespon penalizaci za nedojetí 6.stage. Čekání ale bylo snad nekonečné. Ohromná tlačenice, pak už se to tam i hádalo. Ale přeci jen jsme se dočkali. Do depa jsme se dostali až kolem 21:30.V depu jsme se znovu stihli zahrabat s autem do písku, tak nám pomáhali Kazachstánský jezdci a pak jsme konečně zaparkovali. Čas se nám velice krátil. Takže jsme utíkali rychle na večeři a pak chystat motorku, roadbook a vše potřebné. Přehazovali se motory, takže si dovedete představit, co vše to obnáší. Docela nám to šlo od ruky. Stejně to potřebovalo dost času. Já si šla lehnout už ve 4:30 protože brzy ráno musel někdo z nás řídit, tak jsem se obětovala já. Jančí s Mirem šli spát kolem až kolem 5. ale motorka se dala dohromady a už k ránu se dala nastartovat. Myslela jsem, že předchozí den byl náročný, ale pak jsem zjistila, že vždycky to muže být ještě horší. Duležité bylo to všechno dát do kupy, abychom mohli pokračovat dále v soutěži.

 6.JPG

Stage 7. – 6.1.2015

 

Ráno byl budíček již v pul 8. Čas to sice není špatný, ale pro nás to byly jen 3 hodiny spánku. Klasické ráno – hygiena, snídaně a příprava Jančího na start. Mezitím jsme nakládali věci do auta, abychom mohli vyrazit. Ani jsme nezkoušeli sami vyjet, neboť tu bylo takové písku, že jsme požádali rovnou o pomoc organizátory. Ducato se zapřáhlo za jeep a už se jelo. Po chvíli vše hotovo a my už jeli směr Azougui s tím, že máme před sebou 701km. Představa hrozná. Jančí měl dnes jen rychlostní zkoušku bez přejezdu dlouhou 433km, tak jsme museli jet co nejrychleji, aby na nás v depu moc nečekal. Bohužel se nám nedařilo tak, jak jsme předpokládali. Cestou jsme se míjeli s našimi kamarády francouzských mediku. Vždy, když jsme zastavili na celnici, mluvili jsme spolu přes okenko. Domlouvali jsme se na obědě, ale kvuli časovém presu jsme to bohužel nestáhali. Po chvíli jsme je viděli stát na odpočívadle, tak jsme nevěděli, jestli sej im něco nestalo, tak jsme pro jistotu zastavili. Měli naštěstí jen přestávku na oběd. Dostáváme tu každý den takové obědové balíčky, tak jsme udělali malý piknik. Dopadlo to tak, že se u obědové pauzy načala lahvinka vína, protože oni mají ješťě zásoby (přeci jenom Francouzové). Po obědě jsme pokračovali dále. Cesta utíkala docela rychle, střídali jsme se v řízení, tankovali jsme. Když už jsme byli cca 15km před depem, říkali jsme, že dnešní den budeme mít brzy úspěšně za sebou, ale ejhle, přišli písčité pasáže. Zrovna, když jsem řídila já, tak písčitý kopec. Představila jsem si situaci, jako když sedím na motorce před výjezdem, tak jsem v dostatečném  rozjezdu za to zabrala. Bohužel mi to stejně nestačilo, protože jsme se zasekli o nízký spodek. Místní domorodci nám přiběhli na pomoc, takže jsme auto stlačili dolu a další pokus jsem nechala na Mirovi. Všimlli jsme si, že spoustu lidí to jezdilo napravo, tak jsme drželi stopu a dostali jsme se nahoru. Jupíííí. Jedeme dál s myšlekami, že už jsme skoro u cíle. Jenže nás čekala další písečná pasáž. Stejná situace, rychlost byla dobrá, ale o spodek auta jsme zustali stát. Během chvilky kousek od nás skončilo stejně jiné auto. Nezbývalo nám nic jiného, než-li čekat na nějaký truck, který nám bude ochoten všem pomoci. Během cca 20min čekání jsme se dočkali. Ruští kamarádi s truckem písek dokázali hladce přejet a začali pomáhat všem ostatním zapadaným. Tak jsme mohli pokračovat dále. Byla už tma, ale do depa nám zbývaly pouhé 3km. Nyní jsem uviděla, že vedle cesty stojí naši francouzský přátelé, ale bez auta. Okamžitě jsme zastavili a šli řešit co se dělo. Roadbook tu ukazoval šipku doleva již do depa, ale kolegum se to ukázalo o odbočku dříve a byli se svým autem cca 50m od cesty, po které měli jet. Takže byli úplně mimo. Na autě jsme dali varovky a s kamarády čekali na jejich vysvobození. Během pár desítek minut pro ně přijela záchrana a my jsme mohli spokojeně jet do depa, které bylo vzdálené už jen cca 1km. Konečně v depu. Sice pozdě, za tmy, ale byli jsme tu a to bylo duležité. Jančí už tu na nás čekal, po chvíli řekl, že již několik hodin, ale duležité bylo, že tu jsme konečně zase všichni pohromadě. Jančímu se zadařilo zajet krásný výsledek a skončil na 11.místě, takže o to větší radost. Šli jsme na veeču, já pak zustala na briefing a pak nás čekala obvyklá práce – chystání roadbooku, chystání motorky, protože vydávála nějaké zvláštní zvuky. Skončilo se zase až po pulnoci. Tuším, že bylo kolem pul 1. Ale vše se zvládlo a mohlo se jít spokojeně chrnět.
7.JPG

 

Stage 8. – 7.1.2015

Dnešňí den je pro nás konečně odpočinek. Závodníci jedou etapu dlouhou téměř 400km, ale vrací se na stejné depo, kde nyní jsme. Takže my se konečně taky jednou nepřemístovali. Ráno jsme vstávali společně s Jančím před 7.hodinou, abychom se došli v pohodě všichni nasnídat a připravit vše nezbytné pro dnešní závodní den. Jančí startoval v 8:19. V pruběhu dne byl konečně čas na ostatní věci, jako je úklid v autě, úpravy ruzných drobností na autě a dělaní všelijakých restu, které se obhužel všechny nedají stíhat za normálního závodního procesu. Zprvu to vypadalo, že den bude doopravdy poklidný. Plánovala jsem, jak se konečňe natáhnu ven na deku a budu tu chvíli relaxovat na sluníčku, ale na to tady nebylo počasí. Slunko pořádně nesvítilo, foukat vítr, ale zima až taková nebyla. Tak jsem v klidu zařizovala administrativní věci, Miro se věnoval technickým věcem. Po obědě jsme už jen čekali na Jančího, kdy dorazí zpátky do depa, jelikož nějaký jezdci již dojížděli. Pořád sen nic nedělo, tak jsem si šla na chvilku odpočinou. Spánku je tu poněkud málo. Během chvíle jsem uslyšela motorku u auta, tak jsem natěšeně vyběhla ven. Náhle jsem se zarazila. Spatřila jsem Jančího na motorce, která nevypadal vubec dobře. Utržený držák roadbooku, který se tam plápolal. Plasty polámané. Jančího přilba taktéž ukazovala známky použitelnosti. Okamžitě jsem vyzvídala co se vlastně stalo. Bohužel, Jančího potkat veliký pád. On je naštěstí v pořádku, což byla první věc, o kterou jsme se zajímali. Takže jsem řešili situaci. Mezitím už se setmělo, byla večeře, pak briefing a poté nám to všecho začalo znovu na novo. Jás e dala do přípravy roadbooku na zítřejší den a Jančí s Mirem se dali do opravy motorky. Bylo toho opravdu moc. Dost změn v roadbooku a na motorce práce zase až do rána. Bylo potřeba nasadit ruzné plechy, které dokážou podržte roadbook v činnosti. Mezitím jsem se také dozvěděla, že motorka ani nejde normálně nastartovat. Při pádu se poškodilo mnoho kabelu od eletriky. Takže startování Jančího motorky vypadá tak, že spojí jakési dva drátky, poté vezme do ruky náhradní spojkovou páčku a přiloží jí na startovací relátka a motorka chytne. Koukala jsem na to opravdu překvapeně. Bohužel nám nezbyl čas na opravu tohto problému, ale řešili jme ostatní věci, aby se mohlo vubec pokračovat dále. Takže zítra čeká Jančího asi dost komický start. Snažili jsme se jak jsme jen mohli, ale unava nás přemohla a ve 2:30 jsme to vzdali a šli spát. Motorka vrčela, držák na roadbook také vypadal věrohodně. Ráno budeme muset vstát minimálně dvě hodiny před startem, abychom zvládli opravit poslední technické problémy a vesele pokračovat v tomto velice náročném závodu.


Stage 9. – 8.1.2015

 

Ráno jsme měli budíček již po 6.hodině ranní. Takže spánku jsme zase moc neměli. Po snídani byla potřeba dopřipravit motorku na dnešní etapu, která pro závodníky obnášela opět téměř 400km. Vypadalo to, že všechno na motorce jsme zvládli a Janko tím tedy mohl vystartovat do nové etapy. My jsme mezitím klasicky vše pobalili a pomalu se chystali na dnešní krátký přejezd, který nás čekal. Jeli jsme do Akjoujt vzdálený pouze 223km. Již ráno to vypadalo, že bude slunečný den, tak jsem se těšila na to, že v depu budeme brzy a budu se moci končeně trochu natáhnout na deku na sluníčku. Bohužel technické problémy – tentokrát na autě mi to nedovolili. Vyjeli jsme z depa a po cca 6km jsme byli zpátky na prašné, rozbité a písečné cestě. Najednou velká vrstva písku a bohužel jsme tam s autem zustali viset a nízký spodek. Zprvu jsme chtěli auto znovu nastartovat ale auto nenaskočilo. Po chvíli zkoušení tlačení a marných pokusu a nastartování, přijel organizační náklaďák na pomoc. Nebyli jsme totiž jediný, co měli se zdoláním pisku problemy. Takže nás náklaďák vytáhl na cestu bez písku, ale byl tu další problem, auto pořád nechtělo nastartovat. Řešili jsme, co budeme dělat. Není to jednoduché, jako u nás, že si objednáš odtahovku a a ta Tě doveze do servisu. Tady jsme v Africe. No bylo to dlouhé rozhodování, co se bude dít. Kluci i z ogranizačního se nám pokoušeli pomoci, zkoušeli ruzné alternativy na autě, ale bohužel marně. Nešlo s tím nic udělat. Někdo tam měl nápad, že nás odvezou někam na pumpu a tam počkáme, že zavolají servis a pak se bude řešit co a jak dál. Jenže jsme byli na dost špatném místě a tahání dodávky na tyči za nákláďákem bylo nepřípustné. Jel okolo team mediku, kteří nás tedy zapřáhli za tyč a pomohli nám dostat se na další místo. Po pár desítkách kilometru zastavili a řekli nám, že už nám nemohou pomoci, že mají práci a musí jet zpátky. Ještě stihli říci, ať tu počkáme, že pro nás přijede další auto. Během pár minut se u nás objevila terénní toyota, která nás opět zapřáhla na tyč. Zprve jsme myésleli, že nás odvezou pouze na pumpu, ale nakonec to dopadlo tak, že nás odtahli rovnou do depa, což bylo  opravdu super. Po cestě jsme měli přestávku. Líbí se mi francouzské přestávky. Mnoho jídla, pití, načaté vínečko, udělaná kávička a pak se teprve muže pokračovat dále. Po pár hodinách jsme dojeli do depa. Cesta byla sice jen něco málo přes 200km, ale pro nás to byla zase jedna z těch delších cest. V depu jsme se pokoušeli auto opravit, ale pokusy byly marné. Nikdo nevěděl co s tím je a bylo náročné hledat závadu bez připojení k počítači. Jančí nás v depu již očekával. Dojel v pořádku, jen opět bylo na motorce dost práce. Držák roadbooku, který jsme opravovali včera nevydržel, tak Jančí muset za jízdy jěště držet roadbook, aby vubec trefil. Ale byli jsme konečně zase všichni v deou a to bylo duležité. Večer jsme klasicky strávili tím, že jsme opravovali  jak motorku, tak nakonec i auto. Bohužel jsme byli úspěšni pouze s motorkou, tu jsme dali dohromady. Auto bohužel ne. Vypadá to pouze na vybitou baterku, takže přes noc na nabíječce a budeme doufat, že auto zítra nastartuje, stejně jako startuje teď a budeme moci pokračovat dále po vlastní ose. Zase jsme šli spát až kolem 3.hodiny ranní, ale jsme připraveni na zítřejší etapu. Takže velké díky patří celému organizačnímu teamu, který nám ve všem dokázal pomoci a našli nám řešení, jak pokračovat dále a nenechali nás nikde ve štychu. Děkujeme!!


Stage 10. – 9.1.2015

Ráno nás čekal budíček již o pul 7, jako skoro každý den. Klasické ráno, jako každý den. Jamile jsme Jančího nachystali na trať, mohli jsme se vydat na předem určenou trasu. Dnes nás čekalo pouhých 206km a přejezd do Touleile. Dost krátká trasa, tak jsme si plánovali volné odpoledne. Bohužel, jak to tak je a člověk si něco naplánuje, většinou to tak nevyjde. To samé bylo i nás. Jakmile jsme nastartovali auto, po chvilce zase chcíplo. Situace se ještě párkrát opakovala. Pro jistotu jsme se šli domluvit s klukama od Tomáše Tomečka z teamu, že nás budou jistit zezadu v případě potřeby jejich pomoci. Z depa jsme vystratovali mezi prvními asistencemi. Bohužel problémy nás neustále provázeli a každých cca 15m auto stálo. Dojeli jsme sotva 200m od depa. Nemělo cenu pokračovat. Rovnou jsme čekali na kluky s Tatrou. Po chvilce dorazili. Bohužel jsme neměli tyč, tak jsme auto museli zapřáhnovut za lano. Bylo to horší na ovládání, ale dalo se. Po cestě jsme jeli tankovat. Na pumpě bylo dalších dost asistenčních aut. Kluci z Ruska když viděli naší situaci automaticky šli do auta a pujčili nám tyč, že se nám to bude rozhodně lépe táhnout. Rovnou nám řekli, že si jí mužeme nechat až do konce závodu a to je v Dakaru. Všichni tu jsou opravdu tak moc hodný a nápomocný. Takže jsme sundali lano, dali tyč a dál pokračovali do depa. Mezitím jsme dělali reuzné zastávky po vesnicích a kluci z tatry rozdávali dětem hračky. My jsme jim dávali alespoň bonbony. Byla vidět ta jejich neskutečná radost. V depu jsme nakonec až tak pozdě nebyli. I tak jsme si stihli užít sluníčka, které opravdu dosta pálilo. Po pár hodinách dorazil i Jančí. Měl trochu komplikace na trati. Našťestí se nic nestalo, ale jen trochu zabloudil. Ale sám si dokázal najít cestu zpátky a mohl vesele pokrarčovat dál. Na motorce se toho naštěstí moc dělat nemuselo, tak byl čas věnovat se nepojízdnému auto. Nejprve jsme byli smířeni s tím, že auto už samo nepojede a do Dakaru pojedeme zapřaženi za tyčí za tatrou. Jenže když nám pak kluci řekli situaci, jak to vypadá se silnicemi na hranicích Maroka a Senegalu, začali jsme uvažovat co tedy nakonec budeme dělat. Chvíli jsme chodili po depu a zjišťovali, kdo má volný podval, že bychom auto naložili k nim a svezli se snimi až na konec závodu. Zastavili jsme se až u kluku z Kazachstánu. Po chvíli debatování jsme usoudili, že ani na podvalu by to nebylo dobré, takže nám zbývalo jen jediné. A to bylo auto prostě za každou cenu opravit. Kluci z Kazachstánu měli opravdu dobré mechaniky. Automaticky nám šli pomoci. Pořád se řešilo, co s tím autem vlastně je. Nakonec se dali dohromady snad všechny hlavy mechaniku v okolí a po pár hodinách auto vrčelo i bez chcípnutí. Naděje přeci jen umírá jako poslední. Kolem pulnoci se skončilo a vypadalo to dost nadějně, že přeci jen pojedeme sami bez pomoci ostatních asistencí.

Stage 11. - 10.1.2015

Ráno klasický budíček v brzkých hodinách. Pravidelná hygiena, snídaně a příprava Jančího na dnešní závodní etapu. Jakmile jsme Jančího vypravili, mohli jsme se vydat na cestu. Netušili jsme, zda-li auto pojede. Večer se sice vrčelo a vypadalo to ok, ale přeci jen jsme si nebyli jistý. Pro jistotu jsme jeli stejně před kluky od českého Tatra teamu, abychom měli nějakou jistotu. Při nastartování auto sice nemělo vubec dobrý zvuk, ale jeli jsme. Takže radostná zpráva hned po ránu. Hned lepší den, když mužeš jet v aut�� sám a nepotřebuješ pomoc od ostatních. Na dnešek nás čekala cesta doluhá kolem 300km a přejezd z Mauretánie do Senegalu. Cesta z prvu bez problému, ale jakmile jsme se blížili k hranicím, začal nás přecházet zrak. Cca 70km před hranicemi nás čekala už jen pokní cesta. Šílenost tohle. Nechápu, jak je možné, že zrovna u hranic není silnice udělaná. Takže cesta, kterou bychom jeli normálně tak hodinu, nás stála minimálně hodiny dvě. Jakmile jsme se blížili k hranicím, začali jsme se obávat toho, že tu budeme zase čekat několik hodin, stejně jako na hranicích Maroka a Mauretánie. Čekalo nás ale překvapení. Dali jsme jen pasy a hranice jsme opušťeli po 10minutách. Vypadalo to na pěkný den. Do depa jsme dorazili mezi prvními, protože jsme vyráželi opravdu brzy z duvodu obav technických problému na našem asistenčním vozidle. Překvapivě jsme dojeli bez problemu. Vybrali jsme si jedno z nejlepších míst v depu u wifi, nachystali jsme všechny věci a postavili stan. Teď už nám jen zbývalo počkat na Jančího. Mezitím nás přišla navštívit posádka českých jezdu, kteří měli výlet po Africe v autech zvaný brouok. Bylo to fajnové potkat opět v Africe Čechy. Po chvíli dojel i Jančí. Motorku tentokrát muset předat do uzavřeného parkoviště. Naštěstí ani nebylo třeba technických uprav na další den. Jančí si šel na chvíli odpočinout, protože spánku tu je opravdu málo. Ve večerních hodinách jsme si mohli vzít motorku na zpět a nachystat pár věcí. Jen jsme dotáhli nějaké šrouby, upravili páčky, dolili benzín, nachystali roadbook a zdálo se být vše v pořádku. Teď už jen rychle na briefing, večeři a strávit alespon pár posledních hodin se svými přáteli. Nejhorší bylo jít brzy spát, protože zítra nás čeká start opravdu brzy.

Stage 12. – 11.1.2015

Začátek dne nevypadal moc dobře. Budíček jsme měli nařízený již na 4:00 ráno, protože Jančí startoval v 5:30. Hrozné vstávání. Byl to pro mě docela problém, vylézt tak brzy z pelechu. Jakmile byl Jančí nachystaný, tak my mohli vyrazit na dnešní závěrečnou etapu. Měli jsme před sebou pouhých posledních 250km. Cesta probíhala v kupodivu v pořádku. Auto jelo, takže jsme byli spokojeni. První zastávku jsme měli u Ružového jezera, kde byl konec závodu a posléze i rovnou ceremoniál s vyhlášením. Přijeli jsme opravdu brzy, tak jsme mohli pomalu pobalovat věci v autě. Tak po hodce a pul začali jezdci dojíždět do cíle.  Byla tu úžasná atmosféra. Mnoho diváku se přišlo podívat na závěrečný ceremoriál. Opět jsme tu potkali i Jardu Šímu, který tu byl na turistice na motorce a s 30-ti letou starou Liazkou. Jančího jsme se dočkali brzy. Přijel sice celý potrhaný a odřený, ale byl tu! Nesvítilo mu totiž přední světlo a jak jsme již zmiňovala, start byl v 5:30,takže byla ještě tma. Bohužel Jančího neminuly pády na silnici z tohto duvodu. Ale byl tu a byl v pořádku.. To bylo radosti – byli jsme v cíli!! Neuvěřitelný pocit štěstí. Závod byl dost dlouhý a jak jsem již zmiňovala, měli jsme tolik technických problemu, že to nebylo vubec, ale vubec jednoduché to zvládnout. Mnoho technických problému jak s motorkou, tak zastavující se asistenční auto, které mělo problemy s motorem. Byla jsem tak šťastná, že jsme to zvládli dotáhnout a nic jsme nevzdali. Naděje přeci jen umírá jako poslední. Myslím, že jsme všichni museli zářit radostí jako sluníčka. Jakmile dojeli všichni jezdci, začal ceremoniál. Každý jezdec vyjel se svým strojem na rampu, kde obdržel patřičkou cenu , obrovské poblahopřání a měl proslov. Jančí mě vzal na motorku a jeli jsme tam rovnou spolu. Miro za námi po chvíli přiběhl. Jančí dostal ocenění a teď už nás čekal jen proslov. Ujala jsem se mikrofonu a ve zkratce jsme všem poděkovali za úžasný závod, perfektní organizaci a samozřejmě poděkování pořadatelum, celemu Medical teamu, který nás podporoval a pomáhal po celou dobu závodu a nezapoměli jsme na ostatní asistenční pomoci a všechny jezdce. Po ceremoniálu jsme šli s přáteli s Medical posádky na společný oběd. Nádherný poslední čas strávený s nimi. Užili jsme si to. Po obědě jsme se jeli přesunout do hotelu King Palace v Dakaru, kde měl být večer závěrečný koktejl. Tam jsme naložili motorku, přeložili všechny věci a vše nachystali tak, aby se už nic moc nemuselo upravovat před tím, než naložíme auto na loď. Později jsme jeli najít svuj hotel. V hotelu rychlá sprcha, nachystání na večer a zpátky do King hotelu. Čekali jsme, jaká to bude pěkná afterparty, že si taky užijeme pořádný večer se všemi lidmi, ale byli jsme zklamaní. V luxusním hotelu nás čekal slavností přípiteka to bylo tak nějak vše. Po přípitku nějaké barbeque,ale na to jsme už ani nešli, jak jsme byli otráveni. Po barbeque se mělo jít do bazénu, ale to my už seděli v místní restauraci a užívali si pořádného dlabance. Dali jsme vínečko a jeli za včasu na hotel a v rozumných hodinách se šlo i spát.

 

 12.1.2015

Závod pro nás již skončil. Na dnešek jsme měli naplánované poslední resty a to bylo dovybavit fotografy, rozlouščit se se všemi kamarády, zavést auto na letiště a najít hotel, kde budeme 2 dny relaxovat. Ráno po snídani jsme se vydali rovnou do King hotelu, kde jsme měli později sraz se všemi jezdcia mělo se jet společně na letiště. Hned po ránu jsme vybavili prvního fotografa. Z fotek od Rosignola jsme byli opravdu nadšeni. Nakonec jsme začali shánět autopujčovnu, kde bychom si vzali auto po dobu naší rekreace. Shodou náhod byla autopujčovna v King hotelu. Vybrali jsme si Chevorleta. Nepotřebujeme přeci jen žádný luxus. Mezitím nám stihl i Alessio nachystat fotky, takže vše potřebné bylo již vybavené. Po dlouhém čekání na hoteli jsme se dočkali konvoje z hotelu do přístavu. Bylo to výborně zorganizované. Jezdilo se po dá se říct po skupinách a každou skupinu vedl policajt na motorce. Normálně kvuli nm vstavěli dopravu. Já jela s Mirem Ducatem a Jančí jel jižv pujčeném Chevorletu. V přístavu to vypadalo docela slibně. Zaparkovali jsme a šli se přidat k davu, který tam postával. Nikdo nevěděl co se bude dít teď, protože tu nebyli zodpovědný organizatoři. Jen chlápci z přístavu, kteřrí ukazovali, kde přesně zaparkovat. Po tak hodině čekání nám bylo řečeno, že každé auto musí podléhat kontrolou. Takže zase čekání, protože tu bylo málo kontroloru a moc aut. Myslím si, že jsme tu asi byli déle než-li 3hodiny. Ale dočkali jsme se. Teď už natěšeni do hotelu. Bylo před námi jen 80km, tak jsme předpokládali, že na hotelu budeme  cca za hodku a pul. Bohužel, situace byla opět jiná. To bychom nebyli my, aby nám něco vyšlo bez sebemenších problému. Za prvné to byla první cesta po Senegalu bez GPS a za druhé jsme neměli ani mapu. Jen takovýmalý ústřižek pouze Dakarské mapy. Jenže my jsme jeli mimo Dakar. Navíc byla už tma a situace na silnici v Senegalu je opravdu šílená. Nenejdeš tu skoro žádné ukazatele směru, nevíš, jakou projíždíš vesnicí, auta tu nesvítí ani po tmě a ani na přednosti se tu moc nehraje. Kruháče, křižovatky atd... Všechno tak, jak kdo chce. Po pár kilometrech jsme začali bloudit, protože jsme si cestu chtěli zkrátit přes město. Bohužel jsme někde špatně odbočili a už jsme se nedostali tam, kam jsme potřebovali. Zastavovali jsme u lidí a ptali se na cestu, ale spousta z nich nám vubec nerozumněla. Náročné t bylo. Já už myslela, že se do našeho hotelu dnes nepodíváme. Pomalu jsem ztrácela naději, když vubec nevíš kam jedeš. Vraceli jsme se, otáčeli a já nevím buhvi co všechno.. Už jsem z toho byla unavená a protivná,. Nejraději bych někde zastavila a ubytovala se v jiném hotelu, ale bohužel nebylo moc času na to, abychom strávili další den hledáním hotelu. Nakonec ale vše dobře dopadlo a my se na hotel dostali. Sice nám cesta trvala skoro 4 hodiny, ale najednou jsme stáli před hotelem a s úžasem jsme povídali, že jsme mohli souhlasit s tím, že se cesta nakonec vyplatila. Nádherné apartmány. Hotel hned u písčité pláže.Výhled z postele rovnou na bazén s lehátky. Sice byla tma, ale něco málo jsme viděli..Dali jsme si jen věci na pokoj a šli jsme hledat  nějakou restauračku, protože jsme byli dost hladový. Nedaleko od hotelu jsme našli pizzerii, zavítali jsme tam. Čekala nás tu příjemná obsluha, výborná večeře a kvalitní víno. Nic nám tu nechybělo. Jančí měl naraženou ruku ještě ze závodu, tak čísničky nosili led na chlazení. Velice přátelský přístup. Po pár hodinách jsme pokračovali dále. Chtěli jsme se jít podívat někam do města. Objevili jsme místní diskoteku, tak jsme se tam šli podívat, abychom mohli porovnat situaci tady a u nás. Písničky se ani nikterak nelišili. Jen lidi. Bylo tu samosebou dost černochu, ale i překvapivě dost evropanu. Všichni byli tak milý. Dali jsme si tu ještě nějaké vínečko, zatančili jsme si a někdy kolem 4 jsme už leželi v apartmánu.

Dufam že Zuzka, ktorá pre enormné pracovné vyťaženie po trojtýždňovej absencii v práci nestíha toto tu dáko zakončiť, nebude mať nič proti tomu, keď zakončím jej reporty týmito troma videami ktoré hovoria za všetko čo sme tu prežili.
Video z cieľa
Video z posledného dňa pred návratom
A na záver .......
 

Více foto zde: Foto - pruběh závodu

Copyright (c) 2010 ZATKOJAN s.r.o.   |  © Všetky práva vyhradené    |   Developed by ©  KAnet - SoftNet Services                                  Mapa stránky 
This web site uses Kentico CMS, the content management system for ASP.NET developers.